„Věří se, že mezi četnými národy obývajícími zemi byli Řekové první, komu filozofie odhalila svou tvář a svá tajemství; z její pokladnice čerpali vojenskou vědu, politickou moudrost a mnoho dalšího, neméně vzácného, a proto se stali tak slavnými a uctívanými. Mezi jinými poklady bylo vynikající rčení Solona, kterým jsem uvedl tuto útlou knížku. (Totiž cituji: «Solon, jehož srdce bylo přirovnáváno k uměle vytvořenému chrámu zázračné moudrosti, jehož nejposvátnější zákony dodnes nevyvratitelně svědčí o spravedlnosti starověké spravedlnosti – inu, Solon, jak někteří tvrdí, rád opakoval, že stát, stejně jako my lidé , chodí a stojí na dvou nohách a pokaždé s hlubokým přesvědčením dodal, že pravá noha má ve zvyku vytrvale trestat jakýkoli přestupek a levá noha stejně vytrvale odměňuje každý dobrý skutek; a také řekl, že pokud je ve státě, ze zlého úmyslu nebo z nedbalosti, jedno z těchto pravidel porušeno nebo není vždy dodržováno, brzy nevyhnutelně kulhá, a pokud tam, ke své vlastní škodě, zanedbávají obě, pak stát se úplně chromým» – Cca. I.L. Vikentyev).
Stát, jehož byl občanem a který v té době prosperoval více než všichni ostatní, stál pevně a chodil na dvou nohách, neboť přísně dbal na to, aby viníci byli náležitě potrestáni a hodní dostali odměnu. Největší ze zavedených ocenění bylo korunování vavříny básníků, kteří úspěšně dokončili své dílo, a velitelů, kteří vítězně rozšířili hranice své vlasti, což se odehrávalo před zraky všech lidí a se všeobecným souhlasem, neboť se věřilo, že stejnou slávu zastínil jak ten, jehož udatnost uchovala a zvětšila pozemské statky, tak on, jehož génius pronikl do duchovních sfér.
Řekové tedy byli první, kdo tuto poctu vynalezl, a pak, když vojenské činy vynesly Římany na vrchol světové slávy, oni zase přijali řecký zvyk a dodnes v Římě dochází ke korunování vavříny; Je pravda, že nyní jsou ženatí pouze básníci, a i to velmi zřídka.
Proto považuji za vhodné zde vyprávět, jak se stalo, že vavřínové listy dostaly přednost před všemi ostatními.
PŮVOD TOHOTO ZVYKU
Existuje legenda, že Phoebus, praotec básníků, jejich patron a zároveň jejich vítěz ve všech soutěžích, se zamiloval do nymfy Daphne; když se proměnila ve vavřín, Phoebus na znamení své lásky k ní začal nosit vavřínový věnec a zdobit lyru, na které si hrál, vavřínovými listy a korunními básníky, kteří jimi porazili své soupeře.
Zdá se, že si lidé vzali příklad z Phoeba – proto jsou dodnes básníci a generálové ověnčeni vavříny. Toto vysvětlení neodmítám, neoznačuji ho za absurdní, ale líbí se mi jiný výklad – předložím ho nyní. Vědci, kteří studují přirozené vlastnosti rostlin, kromě jiných vlastností vavřínu, uvádějí tři nejpozoruhodnější a nejcennější: první a dobře známá vlastnost je, že jeho stálezelené listy nikdy neopadávají; zadruhé, že podle mnoha pozorování blesk při úderu do jiných stromů vždy šetří vavřín; za třetí, také známou všem, je, že vyzařuje silnou vůni.
Kvůli těmto třem vlastnostem vavřínu si dávní zakladatelé výše zmíněného zvyku vybrali jeho listy, aby korunovali básníky, kteří vytvořili nádherná díla, a také vítězné velitele.
Za prvé, říkali, stálezelené olistění vavřínu znamená, že sláva těch, jejichž výtvory byly nebo budou oceněny vavřínovým věncem, nikdy nevybledne; za druhé, jako se nebeský blesk nedotkne vavřínu, nedotkne se těchto nehynoucích výtvorů ani blesk závisti nebo plamen všekazného času a konečně, za třetí, nikdy neztratí ani svou zábavu, ani krásu a všechny budoucí čtenáře a posluchači pocítí jejich voňavou půvab.
Proto bychom měli vavříny korunovat lidi, jejichž díla, pokud můžeme posoudit, jsou svými vlastnostmi podobná jejich. Není tedy bez důvodu, že naše Dante vášnivě usiloval o tuto poctu, jinými slovy, o uznání svých velkých úspěchů, a důkazem takového uznání je vavřínový věnec zdobící hodné čelo.“
Giovanni Boccaccio, Život Danta, ve sbírce: Dantův svět ve 3 svazcích, svazek 3, M., „Knižní klub Terra“; “Literatura”, 2002, str. 29-30.
Všiml jsem si, že v myslích starých Řeků byla vavřínová větev spojena s bohem Apollónem a byla také udělena „Apollovým oblíbencům“ – básníkům. Někdy se věřilo, že před předpovědí by kněží měli žvýkat vavřín.
