Centaur – ve starořecké mytologii divoký smrtelník s hlavou a trupem člověka na těle koně, obyvatel hor a lesních houštin. Kentauři doprovázejí boha vína Dionýsa a vyznačují se násilným temperamentem a nestřídmostí.
Dva tisíce let př. n. l. kočovníci ze středoasijských stepí zkrotili koně, a když táhl lehký vůz s řidičem a ozbrojeným válečníkem, ukázalo se, že jde o hrozivou zbraň. Jezdci si rychle podmanili celý civilizovaný svět od Indie po Egypt a udrželi si nadvládu, dokud se národy pod jejich kontrolou nenaučily samy používat koně.
Již v roce 800 př. n. l. chovali Médové v západní Asii dostatečně velké koně, aby unesli lidi na zádech. Tato kombinace byla ještě děsivější. Rolníkům, kteří se poprvé setkali s jezdci, se taková kombinace lidí a zvířat musela zdát monstrózní.
Staří Řekové nebyli jezdci, protože jejich hornatý terén a úzká údolí nevedly k chovu ani používání koní. V severním Řecku však byla Thesálská rovina a tam se objevili koně a jezdci.
Vyděšení Řekové je museli zpočátku považovat za jeden celek. Tak se zrodil mýtus o „kentaurovi“, který je v řeckém umění zobrazován jako stvoření s hlavou a trupem člověka, které nahradilo hlavu a krk koně. Řekové si většinou představovali kentaury jako barbary – hrubé, divoké, nezákonné, snadno opilé a v tomto stavu náchylné k chtíči. Možná tak viděli skutečné thesálské jezdce.
Lidská část kentaura odpovídá vyšší přirozenosti a zvířecí část odpovídá nižší. Snad jen kentaur Chiron se mohl chlubit harmonií svých poloviček, které na rozdíl od svých bratrů uměly ovládnout svou násilnickou povahu, nejedly syrové maso a nešílely z pouhé vůně vína. Vzhledem k vznětlivé povaze téměř každého kentaura je zřídka možné se s každým z nich na něčem dohodnout, aniž byste se vystavili riziku, dokonce i smrtelnému nebezpečí. Hrdina románu Pierse Anthonyho Kouzlo pro chameleona by se klidně mohl rozloučit se životem, kdyby náhodou skončil na koni na kentaurské ženě. Automaticky ji popadl za trup a ocitl se v nejednoznačné pozici – zločinec v očích jejího žárlivého pána.
S relativně menším rizikem se snaží přilákat kentaury jako spojence do války proti Atlantidě (K. Anderson. „Tartesská smlouva“). Násilné a bojovné hordy kentaurů se stávají běžným problémem i pro národy, jako jsou orkové nebo elfové (I. Pronin. „Tři bez dokladů“).
Chiron byl léčitel, básník a hudebník. Vychoval Achilla a Jasona, rozdělil zvěrokruh do souhvězdí, aby pomohl Argonautům v jejich cestě. Místo samotného Chiróna ve zvěrokruhu však dokázal zaujmout jeho bratr Nessus (Krotos), známý svým hněvem a krutostí. Herkulův plášť, natřený jedem Nessus, způsobil smrtelné bolesti velkého hrdiny. Z biografie Herkula je známo jméno dalšího kentaura. To je Pholus, který zahájil opilecké hody, které skončily úplným vyhlazením celého jeho kmene. Celá tato trojice – Chiron, Nessus a Pholus – se nachází pohromadě v Danteho Božské komedii. Vedou přes všechny ostatní kentaury, kterým je v podsvětí přidělena role strážců násilníků tonoucích se v krvavé vařící vodě řeky Phlegethon.
V příběhu L. Panasenka „To the Vanquished – Laurels“ se mezi postavami objevují pouze Chiron a Pholus – mutanti s podobou kentaurů, jedni z těch ošklivých, ale moudrých tvorů ze smutné zkušenosti, kterých bylo ponecháno v malém počtu. z lidské rasy po jaderné válce. Jejich ikonická jména jsou jakousi poctou památce téměř zaniklé pozemské civilizace.
Modely robotů v podobě kentaurů byly odmítnuty v románu „Roboti a říše“ od A. Azimova: “Fungovali dobře, ale nebyli přijati kvůli jejich zjevně nelidskému vzhledu.”
Kentauři v těle jsou znovu stvořeni v Genetickém centru v příběhu Yu.Moiseeva „Titania! Titania! . Tato uměle vytvořená stvoření jsou usazena na planetě podobné Zemi, ale s dvojnásobnou gravitací.
| Kresba D. Mattinglyho pro román „Čas ohně“ od P. Andersona |
Mimozemští kentauři, víceméně podobní svému pozemskému prototypu, byli „plánováni“, aby byli objeveni v blízké budoucnosti jak v hranicích sluneční soustavy (P. Anderson. „Kentauři Jupitera“), tak daleko za jejími hranicemi (F. Karsak. “Robinsonové vesmíru”).
Kentaury tak lze nalézt ve všech žánrech beletrie, a to navzdory skutečnosti, že skeptici dlouho argumentovali proti existenci takových chimér.
Starověký římský básník Titus Lucretius Carus poznamenal, že koně dospívají dříve než lidé. A to by z dospělého koně s hlavou brebentícího mláděte udělalo snadnou kořist pro dravce. Na druhou stranu je zcela zřejmé, že půvabný lidský trup není schopen dodávat kyslík do oběhového systému svého nelidského komplementu. Jednu z nezbytných úprav (nebo obě najednou?) provedl F.H. Farmer v seriálu „Multi-tiered World“. Bohové tam dokázali stvořit nejen kmeny a národy, ale také mnoho podivných tvorů. V románu „Osobní prostor“ čteme: „Připomínali kentaury z pozemského světa, ale byli větší a jejich tváře a ozdoby vůbec nenaznačovaly pozemský původ. Jejich obrovské, dvakrát větší lidské hlavy s tmavými, širokými tvářemi prérijních indiánů, byly zdobeny klobouky nebo čelenkami s peřím a černou hřívou spletenou do jednoho nebo dvou copánků. Vertikální lidská část jejich těla je vybavena orgánem podobným měchu, který pumpuje vzduch do pneumatického systému koňské části těla.“ Autor práce přidává detail: do prvních biomodelů takových kentaurů byly zabudovány lidské mozky, převzaté od zástupců Skythů, Sarmatů a některých achajských kmenů.
Vraťme se sem k mytologickým příbuzným kentaurů a začněme je hledat v Avestě. Od Avestana Asmodea, jednoho z hlavních démonů království Angro-Mainyu, pocházejí všechny tajné znalosti a umění léčit. Pozdějším obrazem Asmodea byl král-zloduch perských legend Byurasp-Adzhikah (a arménský – Zohan). Zohan, podle autorovy verze Movsese Khorenaziho (5. století), byl vazalem babylonského krále Nimroda, kentaura Pyrita, který aktivně praktikoval černou magii: „dítě Satana mu sloužilo a plnilo všechny jeho touhy“.
V interpretaci Ferdowsiho, který poprvé spojil perské legendy do jediného díla „Shah-Nameh“, je Kundara služebnicí Nimroda. Novoperský Kandarv pochází od íránského Gandarvy a zde již existuje úzké spojení s Ganharou – prototypem kentaura z Rigvédy. V buddhismu Asmodeus odpovídá hadu Maarovi, zatímco islámským analogem je had Zahr.
Všechny vyjmenované hypostázy Asmodea mají řadu společných rysů: podmanění démonů (této vlastnosti odpovídá zvířecí polovina podstaty či archetypu), zvládnutí umění a řemesel. Míra negativních vlastností těchto obrázků se liší. Jejich původ je ale poloviční nebo zcela nelidský.
Díky íránské mytologii a legendě o pánu ďáblů Asmodeovi se v křesťanství zformoval obraz Kitovrase (toto jméno také připomíná zkomoleného „kentaura“). Kitovras je noční pán zvířat, vypadá jako kentaur, ale má měkké „lví“ tlapy a křídla. V knize Paley je Kitovras zmíněn v souvislosti s tím, že král Šalamoun se musel poradit s čarodějem ohledně stavby chrámu v Jeruzalémě. Kitovras znal tajemství zpracování kamene bez pomoci železa.
V ruských eposech jsou funkce kentaura dány Vasilijovi Okulovičovi a v západoevropských eposech – Morolfovi, u nás známému pod jménem Merlin. Tak hluboko a široce sahají analogie kentaura s dávnými obrazy světové kultury!
