Pohádky a bytosti, které v nich žijí, vždy fascinovaly nejen děti, ale i dospělé. Navíc je vymysleli. Elfové, trollové, Baba Yaga, draci a další Gorynych Hadi měli skutečné prototypy, které se staly základem fantazie. Dokonce mají své vlastní svátky. 17. září se slaví Mezinárodní den skřítků.
Folkloristé se vždy snaží zjistit, co posloužilo jako základ pro vznik té či oné postavy. Dlouholeté zkušenosti se studiem pohádek a pověstí říkají, že všechny mají skutečné historické pozadí – vždy tu bylo něco, co způsobilo, že se upevnily v paměti lidí.
Historici navíc často spoléhají na folklór, aby ověřili pravost události nebo spojení konkrétních lidí s ní. Je známo, že Ilja Muromec skutečně existoval a dokonce se v Rusku stal svatým. V Kyjevsko-pečorské lávře ruské pravoslavné církve je pohřben hieromonk, o kterém je známo, že v mládí byl mocným válečníkem a poté složil mnišské sliby. Pravda, ne všichni historici si jsou jisti, že je to přesně ten hrdina, ale rozhodně je to Ilya a rozhodně pochází z Muromu.
Nebo například Volžští Tataři nemají ve svém folklóru žádnou zmínku o bitvě u Kulikova, ale zachovaly se legendy o dřívějších událostech menšího rozsahu. To znamená, že současní Tataři se té války neúčastnili. Ale ozvěny bitvy se nacházejí mezi národy žijícími na dolním toku Volhy – Dmitrij Donskoy a tato epická bitva se zachovala v paměti ruského lidu.
Další věc je, že mnoho mýtů a jejich postav se vrací do tak dávných dob, že je beznadějné nyní hledat něco blízkého historickým standardům. V tomto případě se vše přesouvá do sféry dohadů a. zrodu nových mýtů. Přesně to se stává skřítkům.
Předpokládá se, že tyto postavy se objevily ve skandinávské mytologii mezi germánskými kmeny. Říkalo se jim „svartalva“, což v překladu znamená „dolní alva“. Slovo „alvas“ je v souladu se slovem „elfové“, které je nám dnes známé. Tohle jsou oni. To znamená, že staří Germáni považovali trpasličí lidi za „nízké elfy“. Pak je jasné, proč je ve slavné Tolkienově sáze „Pán prstenů“ popsáno tolik nepřátelství mezi trpaslíky a elfy.
Tohoto napjatého vztahu si všimli i bohové. Proto, aby se nehádali a nepřekáželi si, udělali to tak, že se svartalvy na slunci proměnily v kámen. Pravda, v některých případech ve tmě znovu ožili a mohli se dál věnovat svému podnikání. Ale v nejstarších legendách a ságách umírali častěji.
Proto žili v kobkách. No, pokud ano, byli zběhlí v různých rudách a byli vynikajícími kováři. Byli to oni, kdo vykoval všechny zbraně bohů – jak Thorovo kladivo, tak Ódinovo kopí. Vždy je překazil bůh Loki, který uzavřel sázku, že trpaslíci nebudou schopni ukovat magické věci, ale stejně je udělali, k velké zlosti boha lstivosti a podvodu.
Legendy o svartalfských gnómech migrují spolu s Germány na území kontinentální Evropy a logicky spadají do nejepičtější ságy „Píseň o Nibelungech“. Navíc se stávají ústředními postavami. Právě ty se Siegfried pokusil vyzkoušet, když si dva trpaslíci nedokázali rozdělit poklad. V důsledku toho zůstal vinen on sám, když obdržel obvinění, že mezi nimi vyvolal hádku. Musel jsem ho zabít a vzít si poklad pro sebe. Pravda, pak bude kvůli tomuto pokladu zabit sám Siegfried.
Takže charakter starověkých skřítků byl spíše špatný. Postupem času se ale obraz poněkud zjemnil, už se věřilo, že se k lidem obecně chovali docela dobře a byli dokonce připraveni pomoci, pokud jim byla projevena laskavost nebo náležitá úcta. To jsou tak ctihodní měšťané.
Ale tato stvoření dostala jméno „gnome“ až v 40. století – tak je nazval ve svých dílech slavný švýcarský alchymista Paracelsus. Považoval je za zcela vědecký fenomén a věřil, že gnómové jsou zemští elementálové. A dokonce uvedl popis: dvě sáhy vysoké (asi XNUMX cm), které se pohybují zemí a kameny stejně snadno jako my vzduchem. Po Paracelsovi začali další vědci renesance psát o gnómech. Tak se gnómové dostali do literatury a okamžitě do vědy.
To však nepřineslo jasnost a moderní vědci se nadále ptají, kde se ve folklóru vzali. Sám Paracelsus je používal jako synonymum pro pygmeje – starořecký národ trpaslíků popsaný v Homérově Iliadě. Mimochodem, slovo gnóm je starořeckého původu a znamená „podzemní obyvatelé“, odtud se dostalo do latiny, která, jak víme, byla v té době mezinárodním jazykem.
Čím blíže k naší době, tím hezčí jsou gnómové. Odedávna se staly symboly hornictví, někteří se dokonce domnívají, že jako jejich prototyp sloužili hesenští horníci díky svému nízkému vzrůstu. Ale gnómové jsou zjevně starší. Existuje jich proto několik druhů a každý má své vlastní vlastnosti – zahradní trpaslíci například neustále pláčou a stěžují si na život.
Jsou tak hbití, že pronikli i do heraldiky – gnómové drží štíty s erby mnoha měst spojených s těžařským průmyslem. I v Rusku si Votkinsk a Juzovka (Doněck) v carských dobách nárokovaly gnómy ve svém erbu – nyní je můžete vidět na náramenících rektora petrohradské báňské univerzity.
Ale odkud se gnómové vzali a jak se dostali do lidského folklóru, to se teprve uvidí. Koneckonců z lidské historie známe jen nepatrný kousek, takže možná tito tvorové, ne tak pohádkoví, skutečně existovali a žijí někde pod horou a 17. září slaví Den trpaslíků.
Autor: Oleg Pavlov
