“Prosím, přestaň mě ignorovat.” Opravdu jsem tě nechtěl urazit. Nechci tě ztratit, naše komunikace je pro mě velmi důležitá. Jsem vděčný, že jsi mi stále řekl, jak se jmenuješ, a uvědomil jsem si, že teď už od tebe rozhodně nechci být oddělený.”
Nick ležel na posteli, znovu si četl své včerejší zprávy a donekonečna psal nové. Vaře se snažil jen tak zavolat na sociální síť, ale dál neodpovídala. Ani jsem to nečetl.
„Jestli chceš, nemusím ti říkat jménem. Ale myslím, že je to moc krásné.”
Někde v jiné místnosti konvice zapískala a téměř okamžitě ztichla. Když máma a Dmitry odešli, bylo zase ticho. S babičkou se téměř nikdy nezkřížili. Buď šel na procházku, nebo zmizela v lese a sbírala houby a lesní plody na prodej.
“Miluji tě”
Uživatel píše.
Nikita se prudce posadil, promnul si oči a podíval se na telefon. Nevšiml si, jak spotřeboval všechnu nálož a obrazovka ztmavla. Chlápek vyskočil z postele, narazil kolenem do boku, zaklel as bolavou nohou skočil do zásuvky.
-No tak! Pojď, pojď, teď není čas se předvádět! – řekl Nick, když se na telefonu zobrazila ikona načítání.
Posadil se na podlahu, začal si s námahou netrpělivě hladit pohmožděné koleno a rychle odemkl obrazovku.
“Nepiš a neříkej to”
Chlápek zasténal a opřel si hlavu o zeď.
„Protože láska je silný cit, jehož budování trvá roky. Zatím máš rád jenom mě”
“Nelíbím se mi jen ty. Jsem do tebe bezhlavě zamilovaný, tohle se mi nikdy nestalo. Chci tě vidět každý den, slyšet tvůj hlas, vidět tě se usmívat, chci se dotýkat tvých vlasů a líbat tě.“
Dlouho mlčela a pak začala znovu psát. Zastavila se a začala znovu, jako by nemohla najít slova a napsala, a pak zprávu vymazala.
“Ale zároveň tě za tři dny nenapadlo mi zavolat?”
Nick znovu zasténal a několikrát se praštil hlavou o zeď. Vztekle zatřásl telefonem v rukou.
“Vidíme? Prosím. Přijďte k nám dnes, za hodinu,“ rychle napsal a rozhodl, že omluvy nebudou zbytečné.
“Odešel jsem. Vrátím se za týden, tak se uvidíme.”
Nikita položil telefon na podlahu, sepjal ruce jako v modlitbě a zvedl je. Bylo to vítězství, jeho vítězství. Dá mu šanci, což znamená, že ještě není vše ztraceno. Stačilo, abych tento týden ještě víc nepokazil a vše bylo v pořádku. Dokáže vše opravit.
Po této úspěšné bitvě se Nikita konečně najedl a odešel z domu. Včera se dohodli, že se sejdou s kluky, aby rozhodli, co s Korenem udělat. Více než půl měsíce s ním nekomunikovali a léto trávili jako předtím, ale nějaký zlý ďábel je stále škrábal na duši. Nenechal mě klidně spát, dokonce ani ve snech mi připomínal, jak se tento podivín choval k Nasti. Nikdo nemohl nic dělat, dokonce i její rodiče se posadili a založili ruce na kolenou, jako poslušní studenti.
Nejurážlivější bylo, že spolu s tímto bastardem ztratili Zhenyu, Evu a Alyu. Ten poslední byl obzvlášť bolestivý. Nick ji považoval za svou nejvěrnější a nejbližší přítelkyni. Kromě vesnice se často vídali v Moskvě, chodili spolu, hráli nejrůznější online hry. Ale tahle hloupá dívka se zamilovala do kreténa. Natolik, že ani Nasťiným slovům nevěřila.
Nick dorazil na nádraží. Carolinin dům byl nedaleko. Dimka napsal, že je teď s ní, takže plán byl chytit dvě mouchy jednou ranou.
Chlápek zaklepal na okno.
-Nyní! – Z domu se ozval ženský hlas.
Caroline mu otevřela dveře. Dima stál za jejím ramenem v ohnuté poloze a obouval si boty. Dívka už byla sebraná a vypadala ještě pozitivněji a živěji než v posledních dnech. To samé se nedalo říct o jejím příteli.
-Vova a Nasťa řekli, že přijdou na stadion, tak tam můžeme jít rovnou. – řekl Dima a obouval si boty.
-Co se ti stalo? -Nick to nemohl vydržet, když se díval na jeho vyčerpaný výraz ve tváři bez emocí.
-Řeknu ti to později.
Opustili místo právě ve chvíli, kdy se k domu přiblížila Carolinina matka.
-Hej lidi. – Řekla žena. -Kam jdeš?
-Na stadion. “ odpověděla Caroline nespokojeně a uhnula matčiným rukám.
-Pokuta. Mashenko, zítra pojedeme k babičce, tak si nic neplánuj.
-Dobře, mami. – Řekla dívka a spěšně odešla.
Když zůstaly železniční koleje a dřevěná bedna seníku, Nick se podíval na svého přítele a usmál se.
-Legrační. Zapomněl jsem, že se jmenuješ Masha. Koneckonců, s touto přezdívkou chodíte už tolik let. Proč jsme ti to vůbec dali?
-Protože jsem si v šesté třídě obarvil vlasy na modro. Divím se, že jsi mě nenazval žábou nebo chimérou poté, co barva vybledla do zelena.
-Podle mého názoru ti Carolina sluší víc než Máša.
– Ano, mně osobně se to líbí. Zakořenilo. Požádal jsem matku, aby mi volala stejně, ale ona to rozhodně odmítla. Ale na vysoké mě spolužáci podporovali, což bylo fajn.
Za doprovodu jednoduchých rozhovorů o minulosti tedy vyšli na stadion, kde už seděli Vova a Nasťa. I ona se za poslední tři týdny změnila. Zmlkla, začala hry odmítat a kresbou se už nechlubí. I když se jí dalo rozumět. Zvěsti se však rychle rozšířily a nyní celá vesnice věděla, že byla znásilněna. Nepříliš příjemný životopisný fakt.
-Dobře co? – zeptala se Vova poté, co se všichni pozdravili.
-Tvůj děda na nic nepřišel?
Chlápek zavrtěl hlavou a odplivl si do řídké zelené trávy.
-Měl spoustu problémů poté, co mě chytili. Kromě toho neexistují žádné důkazy, nejsou žádní svědci, je to ztracený případ. Ale nemůžeme toho parchanta jen tak opustit, že?
-Ale taky ho nemůžeme zabít. – zasáhl Dima.
-Samozřejmě že ne! Stále jsem neměl dost času jít do vězení. Ale nemůžu ho nechat chodit, jako by se nic nestalo. Chci ho přimět, aby se vyčůral z domu a rozhlédl se, až půjde do obchodu.
Nick se posadil na simulátor a prohlížel si kluky od hlavy k patě. Naštvaná Vova, přemýšlivý Dima, lhostejná Carolina a tichá, vyděšená Nastya. Zdálo se, že se snaží něco říct, ale nenašla sílu to udělat.
-Nejhnusnější věc. – začal Nick a rozhodl se dívku podpořit. -Že ani tvoji rodiče nic nedělají.
-Souhlasit! – okamžitě vykřikla Vova. – A jeho rodiče také. Mluvil jsem s nimi, pomyslel jsem si, dobře, teď ten parchant odletí od svého otce. A je v pořádku! Dokonce přišel na jeho obranu.
-No, co navrhuješ? “ zeptala se Carolina zamračeně.
Vova vytáhla z Nastiiny kapsy vape a zapálila si cigaretu, přecházela od jednoho z členů gangu k druhému.
-Můžeš ho vylákat z domu. Jako osobní setkání. On přijde a my tam budeme v celém davu. Necháme ho vyplivnout krev.
Zatleskal rukama, až Nastya ucukla.
-Nastyukh, dej mi telefon.
Dívka jakoby v bezvědomí vytáhla telefon, zadala heslo a podala svůj mobil Vově. Okamžitě vstoupil do korespondence s Koren a začal psát zprávu.
-Ahoj. Chci s tebou mluvit o samotě. Brzy se budete moci přiblížit ke stadionu. Pokuta?
-Odeslat. – řekl Nick s úsměvem. Konečně měli šanci splatit toho prolhajícího bastarda.
Přesunuli se za budovu školy tak, aby je Koren neviděl, když se blížil, ale zároveň měli výhled na celý stadion. Carolina si sedla do trávy, Nasťa si sedla vedle ní. Vova stála naproti všem a dál kouřila.
-Odpověděl.
– Co jsi odpověděl? “ zeptal se Dima tiše.
-Co se děje? Zatímco na něj čekáme. Toto je tento případ.
-Už mluv. – vložila se do toho Caroline naštvaně a podívala se na toho chlapa s opovržením. Bylo patrné, jak se jí celá tato situace nelíbí, ale pochopila, že chlapy nelze zastavit.
Vova ještě zaváhala, vydechla kouř, položila Nasťu na klín a jeho ruce do kapes.
-Za týden mě povolají do armády.
-Co!? – vykřikl Nick. -A co tvůj dědeček? Řekl jsi, že tě dostane pryč.
Vova se zazubil a pohupoval se mu na patách.
– Poslal mě tam sám. Abych, abych tak řekl, získal svou mysl.
-Co, mám tě teď litovat? – Caroline promluvila a zapálila si cigaretu. -Chudý chlapec.
-Nemůžeš se chovat jako děvka dvacet čtyři krát sedm? -Vova to nevydržela.
Dima ho pokořil rozzlobeným pohledem a chlapík okamžitě zmlkl a znovu sklopil zrak k zemi poseté nedopalky cigaret.
-Chci říct, že už nemůžu chránit Nasťu a chtěl jsem tě požádat, abys to udělal. Prosím, přísahej. Dim, ty zvlášť.
-Pokuta. – odpověděl Dima.
-Přísahám. – řekl Nick pohotově.
Vova jim poděkoval a konečně se uklidnil a posadil se do trávy vedle dívek. Objal Nastyu kolem ramen a políbil ji do vlasů.
O několik minut později vstoupil na hřiště Koren. Kupodivu opravdu sám a dokonce i docela veselý. Kluci vstali a rychle šli k němu.
-Hej lidi. – Kor odpověděl, jako by se nic nestalo, a dokonce se usmál. Hnusný šváb, jak se opovažuje usmívat po tom všem, co udělal, jak se opovažuje vypadat tak šťastně a klidně? Věděl o nastavení předem?
Vova se k němu přiblížil a místo pozdravu ho praštil pěstí do břicha. Násilník se převrátil a lapal po dechu s tichým hvizdem. Dima k němu zezadu přistoupil a zkroutil mu ruce. Vova udeřil chlapíka vší silou do obličeje. Hlava se mu kývala jako bambule přilepená na přední panel auta.
-Zastavte je. – zašeptala Nasťa Caroline, která s ní stále seděla stranou pod budovou školy.
– Přestaň sám. Udělal jsi tenhle nepořádek.
-Zabijí ho!
-Nezabijí tě, slyšel jsi, co říkal Vova – nechce jít do vězení.
Nick stál trochu stranou a sledoval to. Ruce se mu třásly, nohy vypadaly
těžký, jako by uvízl v cementu. Nikdy předtím si nepomyslel, jak děsivě ty souboje vypadají. Zvláště ty, kde byl zmlácen váš bývalý nejlepší přítel.
Dima povolil sevření. Bitý muž se vytrhl, odstrčil ho a shodil Vova na zem, sedl si na opasek a chytil ho za ruce, kterými se pilně bránil.
-Sundej to ze mě!
Dima znovu zasáhl. Popadl jejich oběť za paže, zvedl ji z Vovy a znovu zkroutil zápěstí k lopatkám.
-Bastard! – vykřikla Vova a znovu udeřila.
Dima se pustila, oběť spadla na zem a okamžitě se pokusila vstát, ale neměla dost síly.
– Caroline, prosím. – prosila Nasťa.
-Dokud se nezeptá, nebudu zasahovat.
-Nebude se ptát!
Vova kopl do muže ležícího na zemi.
-Dost! – vykřikla Caroline a přiběhla k nim.
-Nechoď! – odpověděla Vova hrubě a zvedla hlavu zbitému muži za vlasy, aby si prohlédla jeho tvář s rozbitým rtem, po kterém tekla krev.
Zvedl pěst pro další ránu, ale dívka ho znovu přerušila:
-Neznásilnil ji!
Carolina odstrčila Vova od Kořena. Pomalu, vrávoraje a držel si pohmožděné břicho, se zvedl na nohy.
– Rozhodl ses ho také chránit? Byl nalezen další zrádce. – řekl Nick nespokojeně. Znervóznění pominulo a on znovu získal sílu řeči.
-Nedošlo k žádnému znásilnění. Nastya to vymyslela, aby mu zničila život. Plán se mnou probrala sama. A jako blázen jsem jí to dopřál. Nastyo, řekni jim to.
Ale Nasťa seděla klidně a zabořila obličej do kolen. Očividně se znovu rozplakala a nemohla unést další skandál.
-Nemluví. – řekl Dima pomalu a vztekle se podíval na svou přítelkyni. -Tak proč bychom ti měli věřit?
-Říkáš to jen proto, že jsem tě opustil. Vy sám jste si od samého začátku myslel, že to všechno není pravda. A nyní se připojil k Ultronovu týmu jako poslední pachatel? Chudák chlapec, jeho dívka ho opustila!
Caroline se podívala na chlapy pronikavým zlým pohledem svých kávových očí.
-Všichni jste odporní a ubohí chlapci. Jeden je uražený, druhý fňuká, že ho děda nechránil a poslal ho do armády, a na třetího se nerad ani dívám. Chodí za davem jako ovce, mění názor jako rukavice a dokonce se i naštve. Konečně vyrůst!
Nikita stál s rukama sevřenýma v pěst a zaťatou čelistí. Slova, která pronesla Caroline, zasáhla cíl, na jediném místě nechráněném brněním. Nejotravnější na tom je, že měla pravdu. Úplně ve všem, v každém vyřčeném slově.
-Kde jsi byl? Když jsme porazili Korena. Když jsem zasáhl Zhenyu.
-Alespoň přiznávám, že jsem byl hlupák. Měl jsem všechno říct dřív, ale neudělal jsem to. Nenávidím se za to a ještě dlouho se budu nenávidět. Ale aspoň to přiznávám.
Znovu se na všechny podívala, vzala tašku a odešla ze stadionu. Po ní odešel Dima bez omluvy, pak Vova a vzal s sebou Nastyu.
Bylo absolutně ticho. Už se neozval žádný smích, žádný ptačí zpěv, dokonce ani vítr laskal listí stromů v nedalekém háji.
Koren se znovu posadil do trávy a opatrně se rukou dotkl zlomeného rtu. Podíval se na Nikitu a usmál se krvavě žlutými zuby.
-Nenávist je příliš silné slovo, které k tobě cítím.
Nick se odvrátil, aby neviděl zarudlou tvář po úderu a strašidelný úsměv svého bývalého přítele.
-Pohrdáte?
-Také ne. Myslím, že tento pocit nelze popsat slovy.
Vítr se prudce zvedl a rozvířil listí, oblečení a vlasy. Vypadalo to, že bude pršet. Posledních pár dní bylo chladno a vlhko. Zahrady starců a starců už dlouho čekají na nebeské kapky.
-Potřebuji čas. Doufám, že mi rozumíte.
Nick přikývl, otočil se a šel k domu. V krku měl knedlík, jako by něco snědl a nemohl to spolknout bez vody. Dlaně jsem měla zpocené stresem a v hlavě se mi neustále honilo jedno slovo. Stále kroužil a naplňoval všechny mé myšlenky.
Ruce měl v kapsách a kopal do každého kamene, který mu stál v cestě. Padal jemný ošklivý déšť, i když obloha byla křišťálově čistá. Dnes nechtěl kouřit, ale jeho ruka přirozeně sáhla po balení. Zapalovač nechtěl pracovat. Chlap si vzpomněl, že ho dlouho nenaplnil plynem, ale nechtěl si teď kupovat nový. A tak byla na stole celá sbírka.
Coren zaklel, zmačkal cigaretu a hodil ji do něčího zrezivělého sudu na odpadky plného větví a keřů kopřiv.
– Zavolal bych matce, aby všechno úplně zničila. Blbec.
V kapse mi zavibroval telefon. Nejprve jedno oznámení, pak druhé, třetí. Už je nebylo možné ignorovat. Chlápek vztekle vytáhl mobil a hned ho upustil. Znovu tiše zaklel, i když se mu chtělo křičet.
“Ahoj, synu!”
„Přijeli jsme, vše v pořádku“
“Vzal jsi si léky?”
Koren tiše zasténal a zamračil se na zprávy od své matky.
„Ještě nepřijdu domů a nenapiju se. Děkuji za připomenutí,“ rychle napsal a začal čekat na odpověď, aby nemusel znovu snášet vibrace v kapse.
“Nezapomeň! A před spaním ještě jednou. Dneska nebudeš pít alkohol, že ne? Pamatuješ si, co nesmíš?”
-Pamatuji si. – Zamumlal a odpověděl stejnou zprávou. -Ale to neznamená, že nebudu. -Ten chlap si přidal a odložil telefon.
Koren se přiblížil k požadované oblasti a prozkoumal ji. Přítel s maminkou měli napilno na malé zahrádce za domem, kde rostla jen zeleň, pár jahod a keř okurky.
Zhenya se napřímil a všiml si svého pozorovatele. Mávl rukou a něco řekl matce. Koren vešel na stanici, potřásl příteli rukou a pozdravil ženu.
-Počkáš chvíli, než se převléknu?
Žena ho pozvala do domu, i když bylo jasné, že od chlapa chtěla slyšet „ne“. Proto Koren souhlasil. A tak si sedl ke stolu s jedním z mála lidí ve vesnici, kteří ho neměli rádi.
-A Zhenechka. Chodí s někým? – zeptala se a v rukou držela pletací jehlice a neupletenou šálu.
-Pokud vím, tak ne. – odpověděla Koren opatrně a rozhlížela se po místnosti. -Ale zdá se mi, že se mezi ním a Evou něco děje. Byla tak šťastná, když zjistila, že přijde Zhenya. Prostě jsem nemohl sedět.
Dokonale čistý vzorovaný ubrus na kulatém stole, červený roh s tuctem ikon a třemi kostelními svíčkami. Lustr, ve kterém není jediný pakomár, jako v jiných vesnických domech. Skleněná okna jsou tak čistá, že se zdá, jako by tam vůbec nebyla. Fotografie malé Zhenya na stěnách. Zhenyin školák je na komodě. Absolvent Zhenya s červeným certifikátem v rukou je blízko červeného rohu.
-Nebudeš je obtěžovat, že ne?
Koren okamžitě obrátil pohled k ženě. Zcela vážně se na něj podívala a v ruce svírala pletací jehlici jako zbraň.
-Evangelina je hezká dívka. Chytrý, s dobrou postavou. Takových je u nás na vesnici málo, každý je chce. Nepokusíš se ji vzít Zhenyi pryč, že ne?
Chlap zbledl rozhořčením a neobratností. Cítil, jak mu chladly konečky prstů.
-Tohle nepotřebuji. – Odpověděl a rozpačitě se zasmál. -Zhenya je můj přítel, nikdy bych to neudělal.
-Přátelství je přátelství, ale pokud jde o dívky. Začínáte přemýšlet jinak.
“To bys nevěděl.” Proč neukončila svůj řádek tímto? Slova se jen navrhovala sama, na špičce jejich jazyka.
Začínalo mu být nevolno.
Lesklá parketová podlaha. Dokonale rovné smyčky pletené šály. Z této čistoty mi slzely oči. Nebo ne z čistoty.
-Mám v plánu stát se svědkem na jeho svatbě. – řekl Koren a znovu se usmál. -A k tomu musí být svatba. Váš syn je mi velmi drahý. Raději budu celý život single, než abych mu vzala jeho přítelkyni.
Koren okamžitě vstal ze židle.
-Moc vám děkuji za vřelé přivítání. Slibuji, že se Zhenya vrátím v pořádku, ale blíže k obědu příštího dne.
-Dělá si srandu, mami, vrátím se ráno.
Zhenya vzal Korena za ramena a vyvedl ho z jeho domu. Když byli mimo areál, oba chlápci zároveň hlučně vydechli a zrychlili krok.
Koren si protřel oči a popotáhl.
-Vyslýchala vás vášnivě, že? Měli jste na to být připraveni, když jste přišli. Znáš ji. – Zhenya vesele promluvil a podíval se na svého přítele. -Koren. Co děláš?
Chlápek si spěšně otřel slzy z tváří, ale oni nechtěli přestat chodit. Dlaně se mu už leskly vlhkostí a oči měl červené, jako by se do nich nasypal písek.
-Vše je v pořádku. “ Rychle odpověděl, zastavil se a zakryl si obličej rukama.
Jeho dech byl hlasitý a přerývaný a odmítal se vyrovnat. Dlaně se sotva znatelně třásly.
Jaká to ostuda. Plakat z ničeho nic před kamarádem uprostřed ulice. Jako malé dítě. To už nedělá ani Adéla.
Zhenya se jemně dotkla jeho ramene.
Fáma se okamžitě rozšíří. Brzy se všichni ve společnosti budou smát, jak nevydržel rozhovor s cizí matkou a propukl v pláč.
Zhenya ho pevně objala a pohladila ho po zádech.
-Co ti řekla? Vyvolala ve vás máma takový pocit? – Přítel mluvil tiše, aniž by ho přestával konejšivě hladit.
-Ne. Ne ona. prostě nevím. Nevím, co to se mnou je.
-Vše je v pořádku. Jsem blízko.
Coren se zhluboka nadechl, na několik sekund zadržel dech a znovu si promnul obličej.
-Pokuta. – Řekl tiše. -Děkuji. Jen to nikomu neříkej, prosím.
Zhenya se odtáhla a usmála se na něj. Jeho úsměv mě vždy uklidnil, ať se dělo cokoliv. Ať nastane konec světa, nechť se celý svět zhroutí, spálí
Dům. Ale pokud se Zhenya usměje, pak je všechno v pořádku.
-Ať je to naše společné tajemství. Jdeme, jinak si všichni brzy začnou myslet, že tě máma opékala v troubě a snědla.
