„Uprostřed arény Romero, stojící proti býkovi, vytáhl meč ze záhybů mulety, zvedl se na špičky a namířil čepel. Býk zaútočil a Romero zaútočil. Romerova levá ruka hodila muletu přes tlamu býka, aby ho oslepila, jeho levé rameno se přesunulo mezi rohy, meč sjel dolů a na okamžik býk a Romero, který se tyčil nad býkem, svírali jílec meče. vysoko zvednutá pravá ruka, která byla zcela zasunuta mezi býčí lopatky, splývala dohromady. Poté se skupina rozpadla. Romero, který se snadno odrazil od býka, stál se zdviženou paží čelem k býkovi a jeho bílá košile, roztrhaná pod paží, vlála ve větru, a býk s červeným jílcem trčícím mezi lopatkami, hlavu skloněnou, potácející se na vratkých nohách.
Romero stál tak blízko býka, že ho býk viděl. Aniž se vzdal, promluvil k býkovi. Býk vstal, pak se jeho hlava posunula dopředu a začal padat, nejprve pomalu, a najednou se převrátil na záda a zvedl všechny čtyři nohy.“
Ernest Hemingway “Fiesta”
Tak napsal klasik, muž, který mezi Nešpaněly rozuměl býčím zápasům ze všech nejlépe. Není zde žádné odčítání ani sčítání. Nezbývá než vysvětlit, že klíčová epizoda býčího zápasu popsaná Hemingwayem trvá vteřinu, možná o něco déle. Navíc se snažte čtenářům zprostředkovat – ne, atmosféru ne – to je nereálné, ale některé detaily moderních býčích zápasů.
Přiznám se, že když nám bylo nabídnuto koupit lístky na býčí zápasy, nečekali jsme nic zvláštního. Ve Španělsku – v Katalánsku – občas vedou měkkou verzi býčích zápasů speciálně pro turisty, boj, při kterém se nikdo nezraní, snad kromě peněženek těch, kteří přijdou. Něco podobného jsme čekali i tentokrát. Překvapivé ale bylo, že nikdo nemluvil o věkovém omezení s tím, že děti jsou až po čtrnácti. Mimochodem, o dětech. Až později, když jsme dorazili a přesvědčili se, že je všechno opravdu odrostlé – jak býci, tak krev na písku arény, byl jeden asi devítiletý ruský chlapec překvapen. Hlasitě a vytrvale se zeptal svého otce: „Tati, kdy začne zabíjet býka. Na co čekáš?
Býčí zápasy se konaly v Mijas, malém městě ve vnitrozemí na úpatí Sierra Blanca. Městečko je nádherné, něco jako hračka, vše na kopcích a kopcích, se schody na strmých ulicích, s úžasným panoramatem pobřeží a nyní módními letovisky – Marbella (říkáme: Marbella), Estepona, Fuengirola. Domy v Mijas jsou oslnivě bílé – jak je v Andalusii zvykem (důraz na předposlední samohlásku) a samotné město je trikolórové: bělost domů, červenohnědé tašky střech, zeleň stromů. A za odměnu – modrá kopule andaluského nebe.
Ty, kteří vstoupili do malé arény, ne více než tisíc lidí, přivítal malý orchestr. Orchestr je obecně povinnou součástí vystoupení, ale čas upravil požadavky na muzikanty: za prvé měli na sobě trička a kraťasy, zadruhé ze šesti členek orchestru dva zastupovali něžné pohlaví.
Při vstupu na stadion se rozdávaly malé polštářky. Nikdo z turistů, snad kromě fanoušků Hemingwaye, ale nevěděl, že nejsou jen tak umístěni na kamenných schodech tribun. Pokud matador selže, mají být hozeni do písku k nohám poraženého.
Na stáncích a v okolních kavárnách bylo nezvykle mnoho starých lidí. Staří fanoušci diskutující o budoucích peripetiích boje obsadili všechny stoly obtěžkané šálky mikroskopických dávek kávy. Starý muž, který vypadal hodně jako náměstek Lando, servíroval kolem stánků studené nápoje a bezelstně vyhazoval plechovky od koly a láhve s vodou do kbelíku s ledem.
Toto léto je ve střediscích obecně hodně starších lidí. Faktem je, že ve Španělsku existuje sociální program, podle kterého v mimosezóně příslušné ministerstvo na náklady státu posílá seniory, handicapované lidi a jejich doprovod k moři, do hotelů, které byly prázdné. toho času. A teď, v době krize, jsou hotely poloprázdné i v sezóně. A jak se zdá, vláda se rozhodla pomoci jak svým občanům, tak hotelovému byznysu zároveň.
Ale sluncem vypálení, hubení, šlachovití staříci, kteří se sešli v kavárně Mijas, nebyli v žádném případě účastníky společenských programů. Byli to fanoušci býčích zápasů. Ve španělštině – aficionados. Zbytek, včetně nás, byli jen diváci, přihlížející – říkejte si tomu, jak chcete.
To věděli staří lidé, když se při rýžování a jiných technikách práce s kuklou a muletou mělo radostně křičet „Ole!“ a kdy úlevně vydechnout. Viděli to, když matador pouze napodoboval nebezpečí, které mu hrozilo, a když býčí rohy skutečně míjejí na milimetry hlavní postavu býčího zápasu.
Capote je velký kus těžké, možná i pogumované látky, která se nejprve používá k dráždění býka. Na jedné straně je kapuce jedovatě červená, nějaká chemická barva, na druhé straně je žlutá. A jakmile se otočí zpět k býkovi, býk okamžitě ztrácí zájem o to, co se děje.
Muleta je kus látky pionýrské šarlatové barvy, mnohem menší než capote. Každý, kdo pracuje s muletou, riskuje mnohem více než někdo, kdo pracuje s kapucí. Menší kus látky znamená, že býk je blíž k vám. Matador pracuje s muletou a členové quadrily (tak se nazývá tým matadorů) pracují s capote. A toto slovo samo se překládá jako „zabití býka“.
První ze tří buly zjevně neměl náladu bavit veřejnost. Kvadrillovo úsilí ho dokázalo rozzlobit jen na pár zlomků vteřiny. A zemřel jaksi bez povšimnutí. Ale druhý a třetí buly byli opravdu krásní!
Vletěli do arény, sklonili své mocné rohaté hlavy, kopyty kopali písek a okamžitě přinutili kvadrilu schovat se za kamenné ploty v rozích arény. Stadion bzučel vzrušením. Matadorovy pohyby byly čím dál ladnější, pružnější a i pro amatéra riskantní.
Zdálo se, že býk přijal pravidla hry. Když se k němu po sérii úspěšných technik matador otočil zády a postavil se čelem k pódiu, aby získal svou porci potlesku, býk na něj nezaútočil. Ten jako pravý rytíř nemohl bodnout do zad! I když pro to asi existuje jiné, racionálnější, prozaičtější vysvětlení.
A je to tady – vyvrcholení! Ole! A povzdech zklamání. Meč, který popsal jiskřivý oblouk ve vzduchu – slunce se třpytilo na čepeli – se odrazil od býčí zátylku a dopadl do písku. Quadrilla přispěchala, aby rozzuřeného Tora rozptýlila. Ale napodruhé, zvedl meč rychlostí blesku a hned ho spustil, matador to dokázal! Aficionados ve svém sektoru všichni jako jeden vstali a začali mávat bílými šálami (kupodivu ve španělském fotbale požadují rezignaci trenéra stejným způsobem – mávání bílými šálami).
Pak – to bylo nepříjemně šokující – jeden z pomocníků toreadora ukončil býka rychlým pohybem nože. A teď dva koně táhnou poraženého bojovníka z arény a sluhové spěšně zakrývají stopy krve v písku. Matador s ladnou úklonou předává ženě z první řady hlavní suvenýr býčích zápasů – useknuté uši býka! Je dobře, že jsme seděli ve druhé řadě.
Velmi dobře chápu, že jsem nedokázal vyjádřit ani kouzlo, ani krutost býčích zápasů. Pravděpodobně proto, že býčí zápasy jsou spojením krásy a krutosti. Zajímavé je, že v samotném Španělsku se zelení býčím zápasům prakticky nebrání. Proti větrné energii – prosím. Zdá se, že větrné mlýny plaší netopýry. Ale býčí zápasy jsou posvátné a do posvátného se nezasahuje.
Dlouho jsem se nemohl sám rozhodnout, jestli se mi býčí zápasy líbí nebo ne. Pak jsem si ale všiml, že v hotelu při cvakání ovladačem televize se stále častěji zastavuji u kanálu, kde vždy vysílají býčí zápasy. A také jsem si uvědomil, že mě tato podívaná fascinuje čím dál víc.
. V roce 2002 chtěli v Moskvě uspořádat býčí zápasy. Ale vláda cudného hlavního města to nedovolila. Býci přivezení do Ruska zemřeli hladem a zimou. A řekněte mi: co je lepší zemřít – ve studené moskevské stodole, na jatkách nebo pod andaluským sluncem úderem meče jako caballero v souboji?
