Kdo jí zaječí zelí?

Zaječí zelíNebo Oxalis obyčejný, popř OxalisNebo Kukushkinův jetelNebo Kyselý jetel, (lat. Oxális acetosella ) je vytrvalá nízko rostoucí bylina z rodu Oxalis z čeledi šťovíků (lat. Oxalidaceae ). Tato tenká a malá rostlina je velmi rozšířená ve stinných lesích severního a středního pásma. Malé trojlaločné listy zaječího zelí jsou jedlé, jsou kyselé a chutnají jako šťovík (jen mnohem menší velikosti). Rostlina dostala své jméno „kukaččí jetel“ pro svou extrémní podobnost s jetelem jetelovým, zaječí zelí, protože roste hojně v lesích (a zajíci se často pasou na trávnících), a pro svou chuť se jí přezdívalo „oxalis“. Příjmení je přímým překladem z řečtiny: oxalis – kyselá sůl.

Pouze jeden druh šťovíku se nazývá zaječí zelí, lat. Oxális acetosella nebo Oxalis obyčejný. Kromě toho má rod Oxalis velké množství zajímavých rostlin, z nichž některé mají zahradní formy a odrůdy používané v okrasné krajině a zahradnictví, a několik tropických druhů je vzácným sběratelským artiklem pro milovníky domácích sukulentů.

Zaječí zelí v populárně vědecké literatuře a žurnalistice [editovat]

Marsilia je plazivá rostlina s dlouhým oddenkem pokrytým dolů vláknitými kořeny a zcela holými stonky s pouze listy nahoře. Ve volné přírodě tyto oddenky, když Marsilia roste podél okrajů rybníků, plavou na hladině a tvoří velmi krásnou louku.
Listy jsou tmavě zelené, čtyřlaločné, tvarem a uspořádáním podobné listům šťovíku lesního (Oxalis acetosella). <. >
Zvláštní kouzlo zde ale představují jeho mladé listy, hustě pokryté bílými hedvábnými chloupky, které se po ponoření do vody v silném světle zdají být pokryty stříbrem – efekt odrazu světla, známý každému, kdo někdy ponořil lopuchový list obrácený naruby ve vodě, plášti nebo jakékoli jiné nadýchané rostlině.

Zaječí zelí v memoárech a beletrii [editovat]

Jakmile kocour dostal vše, co potřeboval, rychle si nazul boty, statečně dupal nohama, hodil si tašku přes rameno a držel ji předními tlapkami za tkaničky a odešel do vyhrazeného lesa, kde bylo mnoho králíků. A v tašce měl otruby a zaječí zelí.
Natáhl se do trávy a předstíral, že je mrtvý, začal čekat, až nějaký hloupý králík, který ještě nestihl na vlastní kůži vyzkoušet, jak je světlo zlé a zrádné, vleze do pytle, aby si pochutnával na pamlscích. uloženy pro něj.

Kromě toho zde rostly zasypané květinami, vypadající jako obrovský svícen, královské kadeře, [comm. 1] převzaty z pole, a divoká hřivna, petrklíč a lesní konvalinky a divoká kala a třílistá něžná zajícová tráva – no prostě pohled pro bolavé oči!

– Tady máš taky louky. Zdejší místo je upocené, laskavé a vyžaduje jen trochu inteligence. A zasejete a zasejete a jediné, co máte, je oxalis místo timoteje.
– Tak to se Bohu líbí, otče.
“Vím, že nemůžeš žít bez Boha.” Neměli byste ho rozčilovat – to je nejdůležitější. A pak se musíte sami postarat, aby se Bůh díval na naše prospěšné skutky soucitným okem. Pak se nezrodí šťovík lesní, ale tráva Timofey.
“No, otče, zdá se, že nedělám nic, co by na mě rozhněvalo Boha.”

Výrok mého bratra mi také připomněl vodu; I já jsem najednou pocítil žízeň – a to nám hned zkazilo dobrou náladu. Teď se nám všechno – step, cesta, lidé i kůň – začalo zdát nudné a nepříjemné. Vypadalo to, jako bychom byli někým nebo něčím uraženi, a oba jsme byli rozcuchaní. Yefim se na nás soucitně podíval.
– A vy, panici, snězte šťovík: bude to pro vás snazší. Je to stejné, jako když jste opilý.
– Jaký druh šťovíku? – zeptal se Anton.
— Tento druh trávy roste ve stepi. Počkej, teď ti to řeknu. Páni.
Yefim zastavil koně, seskočil ze silnice a utekl ze silnice do stepi.
-Kam jdeš, zatracený synu? – křičel zuřivě řidič. – Sem si musíte pospíšit, že? Ano, zabiju tě za to, Bůh mě potrestej. [1]

Katedrála je hlavní nebo velký kostel ve městě.
Dlouho jsem se díval do neurčité, šedé, suché mlhy, která zakrývala okraj země, opravdu jsem se chtěl alespoň jedním okem podívat, jaké to bylo město, jaké chýše, ploty, slepice, byli tam psi a zda nenamazané vozíky vrzaly stejně jako na ulicích.
Ano, zapomněl na město, padl na všechny čtyři a začal hledat zajíce zelí. Zaječí zelí nafouklo své masité listy v trávě. Strhal ho a dlouze s chutí žvýkal, žvýkačky vyplivoval. Pak jsem hledal a snědl šťovík. Potom strčil do mravenčího hnízda klacek a slízl z něj mravenčí šťávu.
Na obloze plaval drak.
Vanyatka se rozhlédl. Vyšlo slunce. Začalo být horko a step se začala chvět jemným třepotáním.
Vanyatka běžel z hory a mával rukama jako křídly – chtěl jíst.

Zajíc seděl pod stodolou dlouho, ale hlad nebyl problém a nakonec se vyklonil z díry, vystrčil náhubek a pohybujícími se nozdrami honem očichával vzduch. Z bolavého oka se stal svrab, byl přisátý a začal se hojit. Zdravý, velký, kulatý a zvědavý, díval se opatrně.
Vanyatka u díry pod stodolou dal kousky chleba a mladé listy zelí, přinesl do hrnce mléko a přinesl ze stepi zaječí zelí a zajíc všechno posbíral. Začal jíst z ruky a den ode dne slábl.
Ale psi zvítězili. Jakmile otec přijede z pole na prázdniny, přijedou si psi pro vozík a jako zvířata se vrhnou do chléva a zajíc vleze do nory a neukáže se. Psi kvílí, hrabou tlapami, ale nemohou to dostat. [2]

Cesta dávno skončila a my jsme nějakou dobu chodili v panenských zemích, často jsme přecházeli z jednoho břehu řeky na druhý. Jak jsme se blížili k Sikhote-Alin, les se zahušťoval a byl více posetý trestanci. Pozadu zůstal dub, topol a lípa a místo břízy černé nastoupila bříza bělokorá. Pod nohama se objevily mechy, na kterých bujně rostl mech (Lycopodium odscurum Thund.), kapradina (Athyrium spinulosum milde), ostřice lesní (Carex pilosa Scop.) a zajíc kyselý. [3]

Také jsem, speciálně pro Zinochku, přinesl různé úžasné bylinky, jeden list po druhém, kořen po kořeni, po květině: slzy kukačky, kozlík lékařský, kříženec Petrův, zelí zaječí. A zrovna pod zaječím zelím jsem měl kousek černého chleba: vždycky se mi stane, že když si nevezmu chleba do lesa, mám hlad, ale když si ho vezmu, zapomenu ho sníst a přinést zadní. A Zinochka, když viděla černý chléb pod mým zaječím zelím, byla ohromená:
-Odkud se v lese vzal chléb?
– Co je tady překvapivého? Vždyť tam je zelí!
– Zajíc.
– A chléb je chléb z lišek. Ochutnej to. Pečlivě jsem ochutnal a začal jíst:
– Dobrý liškový chléb! [4]

Po spárování bohatě kvetou modré hledíky, v lese kvete zaječí zelí a hrachor. [4]

― Vesnice králů čerstvého vzduchu, Hare Cabbage Street, dům sedm – šedesát tři, byt osm devět – sedmdesát dva. [5]

Léto, zde vždy pozdě, si obydlené nábřežní nížinou, klády, obmysky se zelení, pronikající do stínu jehličnanů, pod nimiž kvetly brusinky, septa, zaječí zelí a páchnoucí jedlovec bahenní, těžce razilo cestu přes Opariku do houští lesů, omráčen zimními mrazy a sněhem. [6]

Právě vedle Sněhu vyrostla malá Kislichka – pravděpodobně nejskromnější a nejnenápadnější tráva v celém lese. Na každém stonku měl jen tři listy a stonky samotné byly téměř neviditelné – jako pavučiny. Ale Kislichka pilně vstala, rozprostřela listy a dokonce otevřela první květ. I on byl maličký, nenápadný, jako osamělá sněhová vločka, která náhodou spadla do trávy. Koho by tato květina mohla přitahovat, koho zastavit, komu by se líbila? Zdá se, že Kislichka o tom nepřemýšlel; celý den vesele pokyvovala kytkou a do soumraku ji pečlivě schovala, naklonila dolů a zavřela okvětní lístky. [7]

Půda pod stromem byla příliš suchá – kapky deště sem nepadaly a štěbetající potůčky tekly hluboko dole, po dně rokle. A Kislichka začala chřadnout žízní. Snow na ni chtěl zavolat, povzbudit ji, ale okamžitě si vzpomněl, že kdyby promluvil, zemřel by. Dostal strach, ochladl a přestal se dívat na Kislichku. [7]

“Pij. Pij. ” zeptal se Kislichka. “Musíš si lehnout, jako bys byl mrtvý. ” opakoval Snow a najednou ho napadla další, nová myšlenka: “Ale proč potom žít ve světě, když jsem jako mrtvý?” A myslel na své přátele v lese – tady se divoká koza bojí o kůzlata, tady se tetřev vrhá myslivci k nohám a odvádí ho od kuřat, pak drobná Kislichka, kvetoucí ve stínu pod stromem, se stará o semena. A stromy, tráva, ptáci a zvířata – všichni žijí jako živí: milují a dělají si starosti, truchlí a radují se. “A také jsem se zamiloval do Kislichky,” pomyslel si Snow, “a bojím se o ni, bojím se , a pokud Kislichka zemře, pak opravdu potřebuji svůj dlouhý, zbytečný život? Proč jsem v celém lese sám a žiju jako mrtvý?!“ [7]

Z vroucí pryskyřice v hustotě jehličí se rozléhalo vonné ticho, které zahušťovaly plaché květy zaječího zelí; bílé střapce brusinek a kapradí, které vyvrhly kadeře výhonků, a také dužina mechů, probouzející se z věčného spánku, jemně zářily nitěmi zrozenými, aby nahradily ty, které vybledly, doutnající v kořenech borovic a zadržovaly je. pro ně vláha, krmení bobulí brusinek, plaché brusnice a všeho, co tu pomalu rostlo ve skryté blaženosti rudého lesa. [8]

Zaječí zelí ve verších[editovat]

V červenci –
Některé jsou stonky, některé lámou větve –
Pojďme, jako bychom si dali doušek alkoholu:
– Akát – chmel – plicník –
Medvědí ucho – ricinový bob –
Matka-macocha – jasan – oxalis –
osika – řešetlák – kalina –
Někteří jsou jako cikánská ramena,
S kozáckou píšťalkou – ostatní. [9]

Existují slova
Vin gai, vin triste, – ale věř mi, [10]
Ten oxalis je jako tráva,
A Ryzlink je oprášený pojem. [jedenáct]

V trávě, na dřevě šťovíku, mezi korálky
Diamanty visely, mračily se,
Chlad podle chuti
Připomíná mi Riesling.

Květ je malý,
Malý šťovík
Na jaře zbělá
Na lesní půdě. [12]

Jen bych si přál, abych se teď úplně neotevíral,
Nevzdal bych všechno, co mi pták zpíval,
Bílý den štěbetal, hvězda blikala,
Voda jiskřila, kyselá kyselá,
Nechte si to žít navždy
Silná krvavá koule, plná světla a zázraků,
A pokud není cesty zpět,
Tak se do toho vcucni a nikdy nevypadni,
A – do aorty, kdo ví čí, náhodně.

Komentáře [upravit]

1. ↑ „Královské kadeře“ je populární název pro elegantní divokou květinu, která má botanický název: „Kudrnatá lilie“. Andersen má na mysli zahradní odrůdu s většími květy.

Zdroje [editovat]

1. ↑ Knihovna “Vshodov”, A. P. Sedoy (Čechov), Na návštěvě u prarodičů, 1912, Petrohrad, Tiskárna L. Ya. Ganzubra, ul. Mytnická, 11.
2. ↑ Příběhy ruských spisovatelů. Minsk: Yunatstva, 1986.
3. ↑VC. Arsenjev. “V divočině Ussurijské oblasti.” M.: “Myšlenka”, 1987.
4. ↑ 12M. Prishvin. “Zelený šum” Sbírka. – M., Pravda, 1983
5. ↑ “Pohádky”. sv. 7. Řada: Rodinná knihovna. M.: TPO Interface, 1994.
6. ↑Astafiev V.P. „The King Fish“: Vyprávění v příbězích. – M.: Sovremennik, 1982.
7. ↑ 123Eduard Ším v knize: Pohádky sovětských spisovatelů. – Mn.: Yunatstva, 1987.
8. ↑Viktor Astafjev Sebraná díla v patnácti svazcích. Svazek 5. – Krasnojarsk, „Offset“, 1997
9. ↑A. Tarkovský. Sebraná díla: Ve 3 svazcích. M.: Beletrie, 1993
10. ↑Vin gai, vin triste (francouzsky) – „Veselé víno, smutné víno“ nebo „víno radosti a smutku“.
11. ↑B. Pasternak. Básně a básně ve dvou svazcích. Básníkova knihovna. Velká série. L.: Sovětský spisovatel, 1990.
12. ↑ Kholodkovsky N.A. Herbář mé dcery. — Moskevské nakladatelství P.P. Soykin a I.F. Afanasyeva, 1922

Viz také [upravit]

Zaječí zelí:

• Článek na Wikipedii
• Texty na Wikisource
• Mediální soubory na Wikimedia Commons

• Zelí
• Hare
• Kukushkin len
• Kukaččiny slzy
• Kukaččí boty
• Snapdragon
• Koňský kaštan
• myší hrášek
• Noční slepota

Sdílejte citáty na sociálních sítích:
VKontakte • Facebook • Twitter • LiveJournal

• rostliny
• bylinné rostliny
• Folklór
• kyselý
• Tematické články v abecedním pořadí

Tato rostlina se vyskytuje všude – jak ve stinných vlhkých lesích, tak v zeleninových zahradách, otravná jako plevel. Oxalis se pěstuje i v květináčích na parapetech. Na této rostlině jsou atraktivní listy krásného, ​​velmi dobře rozpoznatelného tvaru a jejich kyselá chuť.

Šťovík obecný (lat. Oxalis acetosella) je vytrvalá bezlodyžná bylina, druh rodu Oxalis z čeledi šťovíkovitých (Oxalidaceae). Nadzemní část dosahuje výšky 5-12 cm, oddenek je tenký a plíživý. Listy jsou dlouze řapíkaté, trojčetné, měkké. Listy jsou obráceně srdčité a před nástupem noci nebo nepříznivým počasím se skládají a opadávají. Na tuto vlastnost upozornil ruský botanik A.F. Batalin v roce 1872 ve své dizertační práci „O vlivu světla na formování rostlinných forem“.
Oxalis kvete koncem jara – začátkem léta. Jednotlivé květy vykvétají na dlouhých stopkách 5–10 cm dlouhých, jsou bílé s růžovofialovou žilnatinou a žlutou skvrnou na bázi. Plodem rostliny je pětilaločná tobolka, která se otevírá trháním hnízd. Po dozrání jsou semena vyhazována z tobolky na velkou vzdálenost a šířena mravenci.
Bylina dostala název šťovík pro svou příjemnou chuť, připomínající šťovík. Někdy se používá latinský obecný název „oxalis“, což znamená „kyselá sůl“. Rostlina má mnoho populárních přezdívek. Rostlina dostala názvy „jetel kukačka“ a „kyselý jetel“ pro svou podobnost s jetelem jetelovým a „zajíc zelí“, protože roste hojně v lesích, kde se na trávnících často pasou zajíci. Mimochodem, jen jeden druh šťovíku se nazývá zaječí zelí – šťovík obecný. Obecně je v rodu Oxalis mnoho zajímavých rostlin, z nichž některé mají zahradní formy a odrůdy, používají se v okrasné krajině a zahradnictví a několik tropických druhů je vzácným sběratelským artiklem pro milovníky domácích sukulentů.
Oxalis obecný se vyskytuje v celé Evropě, na Kavkaze, v mnoha oblastech Asie a Severní Ameriky. Vyskytuje se téměř po celém Rusku, souvislý pokryv této trávy se často vyskytuje ve smrkových lesích. V Komi roste také v jehličnatých lesích téměř všude. Komi název rostliny je yzyn uvtys turun („uvtys“ – nížina, „turun“ – tráva).
Nadzemní části šťovíku obsahují organické kyseliny (hlavně šťavelovou, dále jablečnou, jantarovou, citrónovou, fumarovou, vinnou) a jejich soli; flavonoidy, karotenoidy, vitamíny A, C. Oxalis se v oficiální medicíně nepoužívá, ale v lidovém léčitelství se používá ve formě bylinných nálevů a odvarů – jako choleretikum, diuretikum, protizánětlivé, trávicí regulační činidlo, k odstranění špatných dechu, při poruchách látkové výměny, kožních onemocněních. Listy se při jarním nedostatku vitamínů konzumují čerstvé.
Čerstvá šťáva z oxalis má antiseptické a hojivé vlastnosti, proto se na hnisavé rány a vředy aplikují pleťové vody se šťávou a čerstvými drcenými listy. Dříve se šťovík používal jako protijed při otravách rtutí a arsenem. Rostlina se také používá v moderní bylinné medicíně a homeopatii. Pro přípravu léčivých kompozic jsou vhodné čerstvé a suché listy, květenství a bylinné části rostliny. Optimální dobou pro sběr a sušení je období květu, kdy koncentrace biologicky aktivních látek dosahuje maxima.
Tato rostlina je klasifikována jako potravina. Čerstvé listy šťovíku se hodí do salátů, polévek a koláčů, konzumují se jako šťovík a vyrábí se z nich vitamínový nápoj. Na Rusi si tuto bylinku lidé odedávna brali s sebou na cesty, aby zmírnili únavu, uhasili žízeň a snížili hlad. Nálev ze zeleného se používá jako náhražka čaje, ale dlouhodobé nebo intenzivní užívání této mírně jedovaté rostliny může vést k podráždění až onemocnění ledvin a močových cest. Bylina působí na organismus také negativně při sklonech ke kloubním onemocněním, artritidě, artróze, dně, patologii ledvin a urolitiáze a onemocnění slinivky břišní.
Tato rostlina by se měla dávkovat i domácím zvířatům: při jejich pastvě na místech s velkým množstvím šťovíku, zejména na jaře, kdy je málo jiné potravy, dochází k nebezpečným otravám (zejména u ovcí), často s fatální následky.
Oxalis obecný se používá jako okrasná rostlina: jak roste, tvoří krásný koberec. Karob, trojúhelníkový, růžový, šťavnatý a další jsou také dobré pro terénní úpravy. Odstíny jejich listů se pohybují od světle zelené po tmavě vínovou, květy mají bizarní tvary a barvy.
Oxalis je zmíněn v beletrii. O zaječím zelí se můžete dočíst nejen ve slavné povídce „Liščí chléb“ od M. Prishvina, ale také v prózách M. Saltykova-Shchedrina, A. Serafimoviče, V. Arsenyeva, V. Kaverina, V. Astafieva, Alexandra Čechov, E. Shim , básně A. Tarkovského, B. Pasternaka a dokonce pohádky G.-K. Andersen a C. Perrault!

Tonikum vitamínový nápoj ze šťovíku
Na 1 litr vody vezměte 200 g šťovíku, 1 snítku červené bazalky nebo estragonu (estragon), med a led – volitelné. Bylinky prolisujte mlýnkem na maso, přidejte vodu a nechte dvě až tři hodiny louhovat. Není třeba vařit! V případě potřeby přidejte med. Před podáváním přecedíme a podáváme vychlazené.

• ← LUKOIL v Timan-Pechora: obtíže sílí
• Všechny kopce na Zimovce byly prázdné – bylo tam spojení! →