Pokračujeme ve vydávání série esejí Vladimíra GORLEVSKÉHO o stopování zajíce polního. Tento lov vyžaduje jak znalost zvyků zvířete, tak zručnost stopaře. Autor esejů má obrovské zkušenosti s lovem v místech bohatých na zajíce – na jihu Krasnojarského území.
U nás je poměrně velké množství lesních pásů, které slouží k zadržování sněhu, a proto jsou umístěny napříč směrem převládajících větrů, ve vzdálenosti cca 500–800 metrů od sebe. Stromy v nich jsou uspořádány v 1–5 řadách, bez podrostu mladých stromků; meziřádkové prostory a zvláště ty krajní na závětrné straně jsou zarostlé hustou vysokou trávou a poseté spadaným listím a polámanými větvemi – mezi rozlohami obdělávaných polí vynikající úkryty pro zajíce. Díky své poloze má jedna strana lesních pásů kůru nebo je vyfouknuta k zemi (zde se zajíc snáze pohybuje a skrývá stopy) a na druhé straně je pod větrem široký pruh trávy s volným sněhem (více jídla a přístřešku).
Při stopování byste měli jít v řadě, kde je méně hluku, ale musíte si být jisti, že stopu vidíte a pravidelně opouštíte lesní pás do pole, abyste nevynechali zpáteční stezku nebo „dvě“ (zajíci jdou téměř vždy za tímto účelem ven na pole, zřídka dále než 5–7 metrů, tedy na dohled). Pokud jsou jen 1-2 řady stromů, pak je lepší jít pár metrů od lesního pásu, na návětrné straně. Uvnitř, mezi řadami stromů, je na zemi vždy spousta větví a pokaždé si musíte vybrat, kde je snazší chodit. Na závětrné straně, na poli, vedle lesních pásů, je také mnoho polámaných větví, které zajíci aktivně ohlodávají a jednoduše navštěvují. Při stopování byste sem neměli vycházet, zajíc si tu stejně nelehne a vrátí se do lesního pásu, ale dokáže odhalit lovce, který vyšel do pole mnohem dříve, jelikož leží hlavou přesně v tímto směrem. Pokud má lesní pás výrazné stoupání a klesání, pak zajíc ve většině případů lehne na vrchol kopce a dvěma skoky zmizí z dohledu lovce jdoucího pod ním. Když je velká pravděpodobnost těsného položení (stopy, hromady větví, trsy trávy na kopci), vyjíždím do pole na návětrné straně 40–60 metrů (podle hluku sněhové pokrývky) ( tam se kůra nebo sníh sfoukly na zem) asi na stejnou vzdálenost a já se vracím do lesního pásu těsně naproti „vrcholu“ kopce, takže stoupající zajíc je na dohled.
Zajíci si ochotně lehnou do lesních pásů, pokud se očekává, že během dne spadne lůžko, které skrývá jejich stopy vleže. Než si takhle lehnou, chodí a dělají mnohem méně bastlení. V takové dny (a máme jich hodně kvůli tomu, že Jenisej nezamrzá kvůli vodní elektrárně) se vždycky snažím jít do pásů lesa, i když jsem byl na druhé straně. Rozpadající se keře navíc v plevelu téměř úplně eliminují možnost nalezení zajíců.
Zajíc se zdráhá uléhat v lesních pásech, když jsou blízká pole opuštěná, zarostlá plevelem, zoraná hlubokými brázdami a hroudy zeminy nebo když po sklizni zůstávají vysoké strniště, řádky a hromady slámy. A teprve když napadne velké množství sněhu, je pro něj snazší pohyb v lesních pásech než na poli a přijde si tam lehnout.
Často se stává, že zvednutý zajíc se bezpečně přesune do dalšího lesního pásu, pak je vidět, kterým směrem se vydal. V tomto případě pod krytem prvního lesního pásu vstupuji s velkým odstupem proti postupu zajíce, pak přejdu pole a velmi tiše a pomalu kráčím k zamýšlenému záhonu v novém lesním pásu. Vzhledem k tomu, že zajíc leží hlavou na své stopě, je možné se k němu přiblížit poměrně blízko zezadu a doba, kterou zajíc zabere, aby se obešel lesním pásem a přešel pole, stačí, aby se zklidnil. Mnohokrát se mi podařilo znovu se k zajíci přiblížit, ne lehnout si, ale sedět a dívat se z prvního lůžka ve směru jejich stopy.
V lesním pásu musíte nejčastěji střílet v prvních metrech po zvednutí zvířete, které je následně zakryto stromy, takže první náboj by neměl být s velkými počty výstřelů a v kontejneru. Vždy musíte být připraveni rychle přejít do další řady nebo vyběhnout z lesního pásu. Pokud je na začátku lovecké sezóny mezi lesními pásy a přilehlými cestami, roklemi, plevelem a střešními podpěrami poměrně hodně stop, pak se sílícím loveckým tlakem už tam zajíci nechodí. Člověk má falešný dojem, že už tu nejsou, ale jakmile projedete pásem lesa, stopy se znovu objeví. Navzdory skutečnosti, že pole s hrubou orbou a nesklizenou slámou mohou poskytnout dostatek úkrytů, zajíci téměř vždy míří do lesních pásů. Tam je snazší hledat jejich stopy. Bohužel, zajíci lesních pásů jsou zvláště zranitelní pro lovce zpod světlometů a při absenci dostatečné ochrany jsou vymazáni ještě před sněhem.
Opuštěná pole zarostlá plevelem
Tyto oblasti se vyznačují velkým počtem úkrytů; nepředvídatelnost pohybu, krmení a umístění postelí; s velkým loveckým lisem jsou rezervou, zejména od automobilových pytláků; Právě podél plevele opuštěné zemědělské půdy jsou účinné vyjeté koleje položené v létě a na podzim; Ve velkých souvislých houštinách vysokého plevele zajíc nezůstává ležet, jde tam, kde rychle dosáhne „provozního prostoru“ a nabere rychlost.
Zajíci si rádi lehnou zejména na stráních (svahy, rokle), často v jejich horní části. Zvíře si dole lehne pouze tehdy, jsou-li tam dobré přirozené úkryty: trsy vysoké trávy, popadané stromy, hromady větví atd. S rostoucí hloubkou sněhové pokrývky již neleží níže. Než si lehne, opakovaně chodí po sjezdovkách nahoru a dolů. Při rozmotávání stop nesjíždějte ze svahu – zajíc půjde za vámi. Nejprve jdu po vrcholu, často zastavuji, prudce měním směr, zatáčím a nespouštím oči ze svahu. Pokud zajíc leží na této straně svahu, pak zajíc toto chování nejčastěji nevydrží a odtrhne se a zůstává v zorném poli poměrně dlouho v jakémkoli směru pohybu. Pak se pokud možno přesunu na druhou stranu a udělám to samé. Když dojdu daleko, jdu dolů a vypořádám se s kolejemi, aniž bych nechal protější svah z dohledu.
Přihlaste se k odběru v Yandex.News, Zen a Telegram. Vše o lovu a rybaření!
Foto vincent-van-zalinge na unsplash
První z nich je přístupový lov.
Provádí se zpravidla buď předtím, než napadne sníh, nebo poté, co tam delší dobu nebyl žádný prašan, v důsledku čehož vznikla vícestopá, tedy nekonečné prolínání starých a čerstvých míst, brání vypátrání zvířete. Pro tento lov jsou nutné tři podmínky: – relativní množství zajíců v relativně otevřených oblastech; – znalost míst, kde si přes den rádi lehnou; – silné nohy lovce. Tam, kde je zajíců málo, se přibližovací lov mění v beznadějné bloudění po polích, loukách a lesních pasekách, kdy hodiny ubíhají, kilometry zůstávají pozadu, ale zajíc stále není a naděje na jeho odchov postupně mizí. Na místech s omezenou viditelností (v lese, křoví, plevel), i když je zajíců hodně, není situace o nic lepší: prostě si nevšimneme, jak zvířata opatrně vstávají z míst odpočinku a tajně utíkají a může také jít celý den bez střelby. Zajíci si nelehnou k dennímu odpočinku všude, ale usadí se tam, kde budou sami spolehlivě kryti, a blížící se nebezpečí si snadno všimnete. Okraje příkopů mezi poli zarostlé plevelem, „kazy“ po orbě, tedy plochy nedotčené pluhem u velkých kamenů, u telegrafních sloupů nebo podpěr vedení vysokého napětí, jednotlivých křovin a na pasekách haldách klestí a koruny z pokácených stromů – to jsou místa, kde preferují. Ale samozřejmě ne každý takový přístřešek obsahuje zajíce. Desítky a stovky z nich jsou prázdné a jen v některých se skrývají ti, o kterých tak vášnivě sníme, že je najdeme. To je důvod, proč od nás přístupový lov vyžaduje vytrvalost. Vždy se musí chodit v terénu (orná pole, humna, obsypané paseky) a i při hojnosti zajíců za sebou většinou necháte více než jeden až dva kilometry, než vezmete kosu. Pomalu, stále pozorně na své okolí, kráčíme z jednoho místa slibujícího naději na druhé, jdeme neustále připraveni střílet, protože kosa se může každou chvíli objevit buď daleko, nebo přímo pod našima nohama.
Foto adrian-swancar na unsplash
Buď se ocitne v plném zorném poli, nebo se hned vrhne za nějaký keř a vy na něj musíte téměř okamžitě střílet. Právě neustálé očekávání a nestandardní situace nás při tomto lovu udržují v neustálém napětí. Pro lov z přiblížení jsou nejpříznivější dny tzv. easy rise, tedy počasí, kdy zajíci ochotně opouštějí své úkryty a nestojí v nich až do poslední příležitosti, až do chvíle, kdy lovec na ně málem šlápne botou. Ten je obvykle pozorován ve vlhkém, teplém a větrném počasí. Ticho, sluníčko a hlavně slabý mráz zajíce rozhodně povzbudí a mnohem méně se schovávají, proto je snazší je odchovat. Tam, kde se zvířata hodně loví, jsou tak opatrná, že je možné se k nim přiblížit na panáka jen za špatného počasí. Objektem lovu z přiblížení je nejčastěji zajíc – stálý obyvatel více či méně otevřených pozemků, ale na velkých čerstvých pasekách, kde ještě nezhoustl mladý porost, můžete stejným způsobem střílet na zajíce. Při lovu z přiblížení je poměrně vzácné zahlédnout zajíce vleže, ale jsou chvíle, kdy je to docela možné. Rozmary počasí si se zajíci, zvláště pak se zajícem, čas od času pohrají na krutý vtip. Spočívá v následujícím. . Podzim byl krátký. Už koncem října se začal třepetat sníh. Pole zbělela, na lesních pasekách se prášilo. Zdá se, že zima již dorazila. Zajíci intenzivně línají a mění svou tmavou srst na bílou. A najednou se oteplí, prší, sníh taje, ale bílý zajíc zůstává bílý. Na zčernalé zemi, mezi mokrou, spadanou trávou a holými keři, jsou vidět už z dálky. Pravda, někteří mazaní tvorové si lehnou poblíž březových pařezů, hromádek březového dříví a dalších bílých předmětů (včetně plátěné boty ztracené v lese), ale to je moc nezachrání – i tak je lze snadno spatřit. Totéž se stane, když je prostě delší nedostatek sněhu: zajíc zajíc pelichal, ale sníh není.
Lov na Uzerku.
Foto Elisa-stone na unsplash
Lovec prochází lesem nebo mýtinou a pozorně si prohlíží své okolí. Všechno, co na zemi zbělá, může být zajíc, ale může to být i kost, kus papíru, kus březové kůry a nikdy nevíte co ještě. Zvíře je těžké spatřit, zvláště někde v křoví. Je nebezpečné přiblížit se a zkontrolovat: bílý zajíc může okamžitě vběhnout do houštiny – a zapamatovat si, jak se jmenoval. Zajíc nebo ne zajíc? Střílet či nestřílet? Jaká je to radost vidět, jak se uši náhle zvedají a klesají nad tajemnou bělavou skvrnou a bolestné pochybnosti jsou rozptýleny. A naopak jaké zklamání, když poryv větru odhalí a stáhne po trávě hroudu zmuchlaných novin, do které jsme byli skoro připraveni zapíchnout nálož. To vše ale nestačí. I když není pochyb a myslivec si je jistý, že zajíce vidí, věc ještě není u konce. Za popsaných podmínek je možné si všimnout nebo, jak se říká, „podezřívat“ ležícího bílého zajíce na poměrně velkou vzdálenost. Obavy, že se zajíc zvedne a nějak bez výstřelu odejde, vám brání ve snaze se k němu přiblížit. Proto ty dlouhé střely a časté míjení. Hřadující zvíře obvykle leží v díře, příkopu nebo mezi humny. Často je zakrytý větvemi a trávou, které ho všechny dohromady do jisté míry chrání před dopadem střely. Obecně je běžnou věcí „zkazit“ bílého zajíce při lovu síha. Můžete lovit téměř za každého počasí, protože zajíci, kteří zjevně cítí svou viditelnost, leží pevně i v mrazivých dnech. Pro lovce jsou však zvláště atraktivní hodiny, kdy po vydatném dešti z větví zatížených vlhkostí silně a hlasitě padají kapky vody. Zajíci nesnesou déšť, a proto opouštějí své oblíbené houštiny, jdou na okraje, mýtiny a pole přiléhající k lesu. Zde na volném prostranství si lehnou, takže je velmi snadné je najít a střílet po nich. Je samozřejmě obtížnější spatřit zajíce, který se zalil do zimního úboru i bez sněhu, protože nezbělá, ale jen mírně zesvětlí. Hon na uzorku netrvá dlouho. Někdy je to možné jen na dva nebo tři dny, ale toto krátké trvání mu jen přidává na kouzlu. Padající sníh tomu dělá tečku a zároveň nám otevírá novou příležitost – začít stopovat.
Foto hans-veth na unsplash
Tento způsob lovu spočívá v nalezení čerstvé stopy (malik), následování po zajícově loži, jeho sebrání a pokusu o jeho zabití výstřelem. Stejně jako u lovu na přiblížení potřebujete víceméně otevřenou půdu a dostatečnou výdrž. Je však nutná ještě jedna podmínka – schopnost lovce porozumět všem složitostem zaječích stop. Pokud jde o počet zvířat, nemusí být příliš vysoký. Každý zajíc v noci hodně běhá a najít jeho stopu je mnohem snazší než najít toho šilhavého. Stojí za to sledovat jen čerstvou ranní nebo alespoň noční stopu, kterou zajíc opustil, když se v noci jde nakrmit. K odlišení takové stopy od starších a k jejímu vystopování k místu jejího odpočinku mezi masou jiných zaječích stop je potřeba velká zručnost, a to někdy nestačí. Sledování se proto obvykle provádí buď po prašanu, nebo poté, co těžký ujetý sníh pokryje staré stopy. Pokud sněžení nebo navátý sníh skončí večer, budou stezky objevené další den velmi dlouhé. Celá cesta, kterou zajíc prošel od večera do rána, bude vypadat stejně svěže. Na jeho začátku musíte k místu, kde se zajíc na den usadil, ujít více než jeden kilometr. Pokud v noci sněžilo, pak čím později přestalo, tím kratší budou stopy zajíců, protože budou viditelné pouze ty stopy, které zůstanou po skončení sněžení. Existují „mrtvé prášky“, ve kterých sníh poletující až do rána zcela zakryje všechny stopy nočních dobrodružství zajíce. Pokud se vám zároveň podařilo narazit na stopu, znamená to, že zajíc je někde poblíž. Takže prášek vypadl. Lovec opustí dům a zamíří tam, kde se stopy zajíce nacházejí s největší pravděpodobností (okraje zimních polí, bývalé zeleninové zahrady, výsadby ovocných stromů). Když je stezka nalezena, začíná nejzajímavější a nejzajímavější proces sledování. Zajíc se neustále, a zvláště když jde spát, uchyluje k nejrůznějším trikům – jen aby zmátl stopu. Poté, co dosáhl určitého místa, se otočí a vlastní silou běží zpět, aby se pak mohl velkým skokem vrhnout na stranu, a to dokonce tak, že skok dopadl za keř, do homolí, hustého houští, jedním slovem, kde bude místo přistání, je skryté.
Foto od mana5280 na unsplash
Nejednou vyjede na dobře ujetou cestu, projde se po ní a pak se složí a skryje své stopy tam, kde sníh odvál vítr a je pokrytý krustou. Pochopit všechny tyto triky není tak snadné, zvláště pokud jsme při pronásledování zvířete šlapali po jeho stopách. Vždy je proto potřeba od malika trochu ustoupit a přitom se bedlivě rozhlížet: kdo nespustí oči z otisků zajícových tlapek, toho zajíce téměř vždy mine. Ten se velmi často poté, co udělal smyčku, vrátí tam, kam šel dříve, a usadí se, aby si lehl blízko své stopy. Lovec vidí stopu jdoucí daleko před sebou a je si jistý, že místo odpočinku je ještě daleko, ale zajíc už je poblíž, sleduje svého pronásledovatele, a když ho nechal projít, bez povšimnutí uteče. Takže každé místo v blízkosti maliku, které je vhodné pro úkryt zajíce, by mělo být předmětem bdělé pozornosti. Po dosažení místa zaječího sádla, kde se stopy proplétají a kříží tím nejbizarnějším způsobem, nemá nejmenší smysl všechny tyto trosky rozebírat a ošetřovat. Mnohem moudřejší je jednoduše projít oblast v kruhu, najít únikovou cestu a pokračovat v pronásledování po ní. Tím se výrazně zkrátí doba hledání. Ale záměna tuku je za námi. Malik šel víceméně rovně a nyní konečně vidí první pokus zvířete zmást stopu, „dvojitý“, „trojitý“ nebo prostě odklon od původní linie pohybu. Někdy po prvním takovém triku sem zajíc lehne, ale častěji své triky mnohokrát opakuje. Jakmile začnou, měli byste se zastavit a podívat se, kudy stezka vede, abyste zjistili, zda je poblíž něco, co by mohlo přilákat kosu hledající úkryt. Teprve poté můžete pokračovat ve sledování.
Foto od tony-stoddard na unsplash
Zajíc může vstát každou chvíli a dokonce ani tam, kam jeho stopy vedou. Je vzácné vidět zajíce, a ještě více zajíce, ležet, obvykle si jich všimnete, až když se zvednou na paty. Jako vždy se zajíci za teplého, mírného počasí a dokonce i za větru přibližují, ale v chladném počasí stojí daleko. Kde je málo myslivců, zajíc, který odchází bez záběru a i špatně střelený, brzy zase zalehne. Poté, co ho necháte ležet, ho můžete postavit do řady a přiblížit se k záběru. Tam, kde je mnoho lovců, si vyděšené zvíře brzy nelehne a málokdy se nechá znovu přiblížit. Sledování lovu je mimo jiné zajímavé tím, že se při něm o zajíci hodně dozvíme. Panenský sníh jasně zaznamenává a odhaluje našim očím mnoho rysů jeho chování, zvyků a zvyků. Proto pro nás, kteří jsme hodně stopovali, je mnohem snazší najít skryté zajíce i bez sněhu nebo zvolit nejspolehlivější díru při lovu zpod honičů. Za měsíčních nocí pozdního podzimu a zimy můžete lovit zajíce ze zálohy. Nezbytnou podmínkou tohoto lovu je znalost míst, kam se zajíci v dostatečném počtu a víceméně pravidelně přikrmují. Zvířata se často soustřeďují na relativně malých plochách ozimých plodin, polích se zbytky plodin nebo zahradách. Sníh je zde v zimě doslova posetý jejich stopami a výkopy. Dokonce i podél černé stopy, na volné, vlhké půdě, se neustále nacházejí otisky jejich tlap. Mohou přijít do stohů, stohů nebo seníků, jedním slovem tam, kde je hojnost potravy, která je přitahuje. Zde se po výběru místa vhodného pro dlouhé sezení a pro případné natáčení můžete večer usadit. Je jen nutné, aby noc byla měsíční a jasná, jinak blížícího se zajíce neuvidíte ani na pět kroků, a i když se na něj podíváte, přehlédnete ho.
Foto vincent-van-zalinge na unsplash
Lov je málokdy lovem kořisti, protože je nutné, aby zajíc nejen přišel na pole, kde ho hlídáme, ale také doběhl do vzdálenosti, která umožňuje jistý záběr. Ano, a dostat se do toho není tak snadné. V nejistém měsíčním světle vrhají ty nejfantastičtější stíny nejen stromy a keře, ale i nejrůznější nerovnosti v půdě. Zajíc je někdy nakreslen jako tmavá silueta, někdy vypadá jaksi bělavě. Je těžké určit vzdálenost k němu, muška zbraně je téměř neviditelná. To vše vytváří podmínky, které často dávají vzniknout těm nepředstavitelným chybám. A přesto je lov ze zálohy velmi zajímavý a jedinečný. Samotné prostředí, ve kterém se odehrává, je přímo famózní. Obvykle slyšíte zajíce dříve, než ho uvidíte, zvláště pokud je tráva a listí pokrývající zem suché, zmrzlé nebo je sníh pokrytý krustou. V závislosti na osvětlení se zvíře jeví buď neuvěřitelně velké, nebo naopak malé. Nutno zdůraznit, že zde musí myslivec zachovávat absolutní ticho. Zajíc má výborný sluch a nikdy ani občas nepůjde na místo, kde se ozývají nějaké podezřelé zvuky. Zajíci nejsou silní na zranění a stále jsou někdy schopni v sobě nést střelu na poměrně značnou vzdálenost, pokud je okamžitě nepoloží na místo. Pokud je tedy sníh, je třeba postřelené zvíře sledovat na určitou vzdálenost a sledovat, zda se na stopě neobjeví kapky krve. V takovém případě se musíte pokusit vzít zraněné zvíře za každou cenu. Nejlepší je střílet zajíce ranou č. 3, 2 nebo 1, i když na podzim, když si ještě nenavlékl zimní srst, je snadné ho zabít pětkou.
Foto vincent-van-zalinge na unsplash
