V překladu z latiny znamená fontána zdroj, klíč, pramen. Historie fontán začíná ve starověkém Řecku a poté ve starověkém Římě. Fontány se používaly i ve starověkém Egyptě a Mezopotámii. Důkazem toho jsou kresby na starověkých náhrobcích. Zpočátku se fontány používaly k zalévání zahrad a rostlin. Podle východních kánonů měla zahrada odrážet čtyři látky: vodu, rostliny, květiny a hudbu.
Prvním římským počinem byl vynález trubek vyrobených z hlíny nebo betonu. Později se začaly vyrábět z olova, kterého bylo po zpracování stříbrné rudy dostatek. Do těchto dob se datuje také vynález instalatérství. Bohatí pánové měli ve svých domovech volný přístup k vodě. Jako zdroj pitné vody a chládku v horkých dnech sloužila malá fontánka. Později tam byla vynalezena i pumpa.
Postupem času se fontány vyvinuly ze zdroje zásobování vodou až po architektonické stavby. S počátkem renesance se kašny staly uměleckým dílem, často klíčovým prvkem architektonického celku. Dominantní byl římský styl.
Šplouchání vody vytvořilo mimořádnou hru stínů a světla, která se odrážela v pestrobarevných dlaždicích obklopených teras. Byly také vytvořeny zahrady s uměle vytvořenými jezírky a vodopády jako důležitým akcentem.
Postupem času se architektonické trendy rozšířily po celé Evropě. V 17. století vzniklo krajinné a parkové umění ve Francii. Versailles se stalo králem palácových parků po celém světě.
Většina klasických fontán má styl, který patří do konkrétního historického období jako jejich předchůdce. Krátce o nich:
Nacházely se na skalnatých plošinách. Tento styl se rozšířil v zemích od Persie po Španělsko. Hlavními součástmi byly 4 entity:
- Voda na zavlažování
- rostliny a stromy na ochranu před spalujícím sluncem
- květiny pro jas a vůni
- hudba pro potěšení uší.
Mimořádnou krásu těchto zahrad vytvořilo velké množství vody. Hlavními složkami byla kombinace zvuku, světla a stínu. Mistři dovedně ovládali proudění vody do potoků a vodopádů a kombinovali hru slunečního světla. Jako zrcadlo byla použita neperlivá voda. Vynikajícím příkladem turkické zahrady je Tádž Mahal. Důmyslnost řemeslníků v ovládání vodního živlu přispěla k vynálezu vodopádu chadar.
Tato zahrada byla vytvořena jako místo pro meditaci a osobní prostor. Umyvadlo fontány se nacházelo blízko úrovně země a bylo plné až po okraj. A trysky pítek sotva vystoupily nad hladinu. Tyto zahrady se liší dvěma hlavními rysy:
- Obraz fontány nebyl nikdy spojován s krásou lidského těla
- Omezte množství použité vody
Příkladem takové zahrady je zahrada Granada ve Španělsku.
Předchůdci tohoto trendu jsou starověké Řecko a Řím. Příchod renesance v Itálii znamenal počátek rozvoje vodních zahrad. S vynálezem čerpadla a vodovodního potrubí se vodní zahrady rozšířily po celé Evropě. Versailles je vrcholem umění italské pozdní renesance.
Fontána di Trevi, jedna z nejznámějších fontán na světě, odráží jemné a křehké aspekty života v kameni.
V Číně a Japonsku měly fontány velký význam. Nejznámější zahradou v Japonsku je Kyoto. Vytvořili ji mniši. Každá část této zahrady má zvláštní význam a vzbuzuje u jejích návštěvníků zvláštní stav mysli. Pocit přirozeného přístupu k tvorbě zahrady je hlavní myšlenkou orientální zahrady. Pomocí písku a kamenů mohli řemeslníci vytvořit efekt vodopádu. Vytvoření zahrady na východě není o zkrocení prostředí, ale o jednotě s přírodou, rozjímání a meditaci.
V naší době, fontány soutěží v různých moderních technologiích. Fontána krále Fadha, která se nachází v Rudém moři. Dosahuje výšky 260 až 318 metrů. (Výška Eiffelovy věže je 300 metrů).
U moderních fontán hrají velkou roli nové vynálezy a pokročilé technologie. Inovací byla kombinace architektonických nápadů, osvětlení, hudby, dynamiky a pokroku.
Buckinghamská fontána – jedna z největších fontán na světě. Průměr fontány je asi 84 metrů, ve středu 
je zde tříúrovňová kompozice o výšce 7,5 metru. Fontána je vyrobena z růžového mramoru v rokokovém stylu a má podobnost se svatebním dortem. Celkem má 134 trysek. 
První fontány Petrohradu nechal postavit na počátku 18. století císař Petr I. v Letní zahradě. Aby je bylo možné zásobit vodou, byl vyhlouben Ligovský průliv. Jeho délka je 23 kilometrů. Následně bohatí občané postavili fontány na svých panstvích na březích Fontanka a Moika. První státní kašna byla kašna na Admiralitě.
Dnes se fontány rozdělily do dvou téměř nezávislých konceptů: fontána jako umělecké dílo a jako zařízení na pití.
Se zhoršováním životního prostředí si lidé začali hlídat složení toho, co jí nebo pijí. I v těch zemích, kde hygienické normy povolují pití vody z kohoutku, lidé neriskují a snaží se pít čištěnou pitnou vodu.
Pítka mají systémy čištění vody a funkce vytápění nebo chlazení. Slouží jako domácí spotřebiče, bez kterých si ten náš dnes už jen těžko dokážeme představit. Pítka najdeme ve školách, úřadech, dílnách a administrativních prostorách. V některých zemích lze pítka vidět dokonce na nádražích a náměstích.
“Podívejte se, jak zářící fontána víří jako živý mrak / jak hoří, jak se drtí / jeho vlhký kouř na slunci.” Historie fontán sahá více než jedno tisíciletí. Na úsvitu civilizace plnily ryze praktickou funkci, zavlažovaly zahrady ve vyprahlých oblastech. Později měli možnost ovlivnit evropskou architekturu a asijský duchovní život. V současné době jsou fontány považovány za povinný atribut městského zlepšení a téměř za hlavní výzdobu navrženou tak, aby potěšila oko.
První fontány
Ilustrativní série dochovaných památek starověkého Egypta a Mezopotámie obsahuje obrázky tryskajících pramenů. V těch dobách lidé ještě neformulovali princip komunikujících nádob, ale již jej úspěšně uplatňovali v praxi. Pozornost starověkého člověka přitahovaly prameny tryskající ze země a přiměly ho přemýšlet o tom, jak by se tento jev dal uplatnit tam, kde je to nutné. Jedním z příkladů takových staveb je známý jako Volavka fontána. Skládá se ze tří nádob umístěných nad sebou a vzájemně komunikujících. Horní má tvar otevřené misky a dvě spodní jsou uzavřené. Voda se nalije do první nádoby a stéká dolů trubicí. Při zvýšení tlaku v některé z nižších proudí kapalina do střední nádoby, odkud pod tlakem proudí zpět do mísy. Egypťané instalovali fontány fungující na tomto principu do zahrad u rybníků a navzdory suchému klimatu tam vždy byly okrasné rostliny.
Ve starověké Persii připomínaly zelené rekreační oblasti malé ráje – baldachýn stromů chráněný před spalujícím sluncem, podivné květiny nádherně voněly, ptáci cvrlikali a šumění vodních toků se uklidňovalo. Později to byly právě tyto zahrady, které ovlivnily následnou podobu evropských měst – římští vojáci vracející se z vojenských tažení vyprávěli s potěšením o cizích divech a brzy se podobné věci objevily i ve Věčném městě. Římané šli ale dál – vodu uzavírali do trubek z pálené hlíny, misky zdobili barevnými dlaždicemi a mozaikami a z tlamy zvířat a ryb vytékaly potůčky. V domech bohatých občanů se objevovaly bazény s vodními tryskami tryskajícími ze středu. Také staří Řekové přistupovali k výzdobě měst kreativně – fontány byly stavěny z mramoru a kombinovány s vodními hodinami a loutkovým divadlem.
Během renesance se oči Evropy opět obrátily k antickému dědictví. Fontány se staly klíčovým detailem v designu parkových souborů. Francie se v tomto ohledu stala skutečným tvůrcem trendů. Fontány ve Versailles se staly příkladem nejnovějších vědeckých úspěchů té doby. Byly postaveny za vlády Ludvíka XIV. a dodnes je obsluhuje předrevoluční hydraulický systém. Miliony turistů navštíví Versailles každý rok, aby obdivovali vodnatý prach unikající ze soch. Mnozí však připouštějí, že fontány ve Versailles jsou mnohem horší než skvělý Peterhof. Císař Petr I. chtěl zachovat slávu Ruského impéria a překonat Evropany – a to se mu podařilo. Jiskřivé trysky z úst zlatých titánů dojímají turisty z celého světa. A v Moskvě plnily fontány ryze užitkovou funkci – braly z nich vodu a napájely koně. Jedna z nejstarších moskevských fontán, která je v provozuschopném stavu, se nachází přímo za pomníkem Karla Marxe na náměstí Teatralnaja nedaleko kremelských zdí.
S duchovními aspiracemi člověka souvisí i historie fontán. Jak víte, lehký zvuk vody uvolňuje a uklidňuje. Toho se dovedně využívalo v klášterech – světelný šum v zahradách navodil v lidech modlitební náladu a obdiv k Božímu stvoření. Mnoho středověkých pojednání vzniklo díky správnému postoji. Východní duchovní praktiky vyžadovaly soustředění – tohoto stavu bylo snadno dosaženo nekonečným obdivováním proudů vody.
Nakonec se věřilo, že fontány řítící se k nebi oslavují bohy – což znamená, že nebeské bytosti budou k lidstvu milosrdné. Moderní lidé si také všímají příjemných pocitů, když jsou v horkém dni blízko fontány. Žádná mystika: kromě přirozeného osvěžujícího účinku vnáší sprej do vzduchu negativní ionty, které blahodárně působí na atmosféru.
Ulice Mira v parku-muzeu ETNOMIR
ETHNOMIR, region Kaluga, okres Borovský, obec Petrovo
Ulice míru v ETHNOMIRU je unikátní projekt, srdce etnografického parku. Jeden den nestačí na to, abyste pečlivě prozkoumali všechny domy, které vám představí architekturu, kulturu, tradice, řemesla a pohostinnost různých národů světa. Toto je nejúžasnější ulice na světě. Zde můžete procestovat celou planetu – od Japonska až po Severní Ameriku. Cestovat můžete samostatně nebo v rámci okružní jízdy po ulici Míru. Dveře všech domů jsou pro hosty otevřené!
Pokud se vám článek líbil, sdílejte ho se svými přáteli!
