Článek napsal Pavel Čajka, šéfredaktor časopisu Poznavaika. Od roku 2013, od založení časopisu, se Pavel Čajka věnuje popularizaci vědy na Ukrajině a ve světě. Hlavním cílem časopisu i tohoto článku je vysvětlit složitá vědecká témata jednoduchým a přístupným jazykem
Je nepravděpodobné, že by někoho napadlo, že v dokonalosti způsobu pohybu dvěma nohama dlaň ve třídě savců nepatří vám a mně: upřímně řečeno, bude muset být postoupena malému, noční zvířata s velkýma očima – jerboas. Posuďte sami, někteří z nich jsou schopni na dvou nohách dosáhnout rychlosti až čtyřicet kilometrů za hodinu a jejich skoky při rychlém běhu mohou přesáhnout tři metry – vzdálenost dvacetinásobku délky těla zvířete. O takových poměrech se olympijským vítězům ani nesní. Pokud jde o tak uznávané „dvounohé sprintery“, jako jsou klokani, největší z nich dokážou běžet rychleji a udělají až padesát kilometrů za hodinu. Je však těžké hovořit o šampionátu – je to stejné, jako kdyby člověk normálního vzrůstu a trpaslík soutěžili za stejných podmínek v běhu.
Dva hlavní body určují celou organizaci jerboas: zlepšení rychlého běhu a nepřekonatelná schopnost kopat si úkryty pro sebe v jakékoli půdě – nory, někdy sestávající z řady komor spojených galeriemi. Utéct a schovat se – neexistují žádné jiné způsoby, jak uniknout jerboům před nepřáteli. Přísně vzato se zvíře skládá z obrovské hlavy, ke které jsou připojeny neúměrně dlouhé zadní nohy a ocas. Všechny ostatní části těla přiřazené jiným zvířatům jsou ve srovnání s nimi jednoduše ztraceny. Například jedna noha zadní nohy může být delší než celá přední noha.
A jaká noha! V některých jerboas má jen tři prsty – ty boční zmizely jako zbytečné. Jerboas žijící v pouštích s tvrdou půdou – jílem a štěrkem – mají konce prstů pokryty elastickými, kožovitými polštářky. Jejich spodní plocha je podobná žebrovanému běhounu běžeckých pneumatik a zabraňuje „uklouznutí“ po zemi na začátku skoku, kdy je zrychlení velmi vysoké. U zvířat žijících v písečné poušti – psamofilů – je zadní tlapka vybavena stejně dokonalým chráničem: celá spodní plocha prstů je pokryta řadami a hřebeny rovných chlupů, které tvoří charakteristický „kartáč“. Účinnost takového chrániče je pozoruhodná a lze se jen divit, s jakou lehkostí vylétne hřebenovec z duny do strmého, sypkého svahu, zatímco liška, která ho pronásleduje, uvízne v sypkém písku. Návrháři terénních vozidel by měli věnovat pozornost designu písečných „hrotů“ jerboas.
Dříve byl běh jerboas reprezentován jako série rychlých skoků na zadní nohy. Objevil se dokonce tak výstižný výraz jako „odrážející se“ běh – a ve skutečnosti pohyb skákajícího zvířete připomíná odražený let načechraného míče dopadajícího na zem. Věřilo se, že na konci skoku se zvíře opírá o přední nohy nebo dokonce o „pátý opěrný bod“ – ocas. Moderní pozorovací technika – elektronická fotografie a vysokorychlostní filmování – umožnila prokázat, že vše je mnohem složitější a ne zcela pravdivé. Ukázalo se, že kromě běhu současným skákáním na dvě zadní nohy existuje ještě jeden způsob, kdy při odrazu a přistání nohy pracují střídavě a hlavní zátěž dopadá na jednu z nich – přední. Každých 5-6 skoků se tato noha mění, jako u cvalu a jiných zvířat.
Konečně, jerboas může běžet, stejně jako lidé, se střídavou podporou na pravé a levé tlapce. Typicky se zvířata takto pohybují v klidném prostředí, hledají potravu – zelené části a semena rostlin, různý hmyz.
Ukázalo se, že při rychlém běhu jerboa používá pouze zadní nohy, aniž by se spoléhal na přední nohy nebo ocas. Ocas neslouží ani jako volant, jak se dříve myslelo, ale jako mechanické a dokonce aerodynamické vyvažovačky. Při skákání provádí oscilace, jejichž amplituda je přesně sladěna s prací nohou, působí proti škodlivým silám, které mají tendenci vyvádět tělo z jeho optimální polohy v prostoru. Při prudkých zatáčkách se ocas prudce vychyluje do strany. Ani ten nejrychlejší predátor není schopen měnit směr pohybu tak obratně, jako to dokážou jerboy. Jakmile se pronásledovatel přiblíží na jeden a půl až dva metry, provede zvíře tak prudký hod do strany, že setrvačností letí ještě několik metrů. Často bleskurychlá série klikatých skoků dravce tak odradí, že poté, co zvíře ztratí z dohledu, je nucen pronásledování zastavit.
Obecně je ocas jerboa úžasné a univerzální zařízení; některé z jeho účelů budou dále diskutovány. Pro dobré běžce jej zdobí vlasový střapec – „prapor“, který vlastně slouží jako aerobalancer. Jeho pracovní plocha může dosáhnout 15-17 centimetrů čtverečních. Zajímavé je, že kůže na poslední části ocasu, přibližně po kořen štětce, se dá snadno svléknout, stejně jako se v případě potíží ulomí ještěrce ocas. Odtud je jasný význam nápadné dvoubarevné barvy praporu – když zvíře uteče, jeho tělo barevně splyne se zemí a mihotání bílé špičky ocasu slouží jako rušivý moment.
„Pasivní“ obranný arzenál jerboa má ještě jeden spolehlivější prostředek – může se doslova rozpustit ve vzduchu přímo před nosem svého pronásledovatele a nečekaně se ponořit do jeho díry. Jakmile je jerboa doma, zavře za sebou „dveře“ – ucpe díru hliněnou zátkou, zakryje vchod a navíc mu umožní udržovat v díře rovnoměrnou teplotu, zatímco na povrchu země v poušti jeho denní výkyvy mohou dosáhnout 30°. Pokud zvíře v díře hrozí nebezpečí, vyskočí speciálním „nouzovým“ východem a prorazí krustu půdy nad vchodem, který je zvenčí neviditelný.
Pro jerboy žijící v jílovitých nebo štěrkových pouštích jsou hlavním nástrojem pro hloubení děr řezáky. Dlouhé a tenké, zvládnou i pečené cihly. „Jednou,“ píše I. M. Fokin (zoolog, výzkumník jerboa), „jsme mezi okenní rámy vícepatrové městské budovy zasadili pár skokanů. Hned první noc vyhryzli ve zdivu podél zdi 50 centimetrů dlouhý průchod a díru zevnitř uzavřeli cihlovými třískami.“ Pro psamofilní jerboy je mnohem snazší kopat díry a řezáky se dají do práce jen čas od času, když je potřeba uvolnit hustý písek nebo odstranit kořen, který kříží chodbu.
Tito pohybují předními tlapami, vybavenými ostrými srpovitými drápy, takovou rychlostí, že konce mihotavých tlapek nejsou vidět.
Ale zakrslí tlustoocasí jerboas – jejich ocasy podobné mrkvi slouží jako jakési skladiště tuku – vynalezli úplně úžasný způsob, jak zalepit díru v norce pomocí. svého ocasu. Jak jednou Fokin pozoroval, jerboa, stojící vzpřímeně, vklouzla do své díry tenkou zátkou písku a nechala celý svůj baculatý ocas na hladině. Potom ohnul ocas strměji a strměji, počínaje od samého konce, a začal s ním hrabat písek, nejprve zprava, pak zleva. Postupně, jak válečky písku postupovaly, zvíře vtahovalo ocas do díry, stále ohýbalo špičku a pomalu zametalo pískem stále se zmenšující vstupní otvor.
Jerboas svou zálibu v kopání využívají i při řešení vztahů mezi rivaly. Bohužel zde není možné podat úplný popis „pískového souboje“ mezi Severtsovovými jerboa. Ve své konečné fázi, stále více inspirované, začnou jerboas doslova házet zemi na nepřítele a zachycují ho vnitřními plochami spodních řezáků a předních tlapek (ústa jsou široce otevřená). Takový souboj může trvat několik minut a při obzvláště úspěšných hodech letí hrudy země a malé oblázky metr nebo více! Nakonec to jeden z „usínacích“ protivníků nevydrží, otřese se a prchá z bojiště a vztekle škubne ocasem.
Jerboas jsou velmi rozmanité. Jedná se o nejmenší savce, vážící pouze 10-15 gramů, a tvoří podčeleď trpasličích jerboů. Největší jerboa, zajíc zemní, váží téměř půl kila. Existuje jerboa tlustoocasá a jerboa tlustoocasá – to jsou různé druhy a kromě zajíce zemního je tu i zemní. Existují tříprsté, čtyřprsté a pětiprsté jerboy. Existuje jerboa dlouhoušá – pokud má uši stažené dozadu, dosáhnou na konec těla.
Všichni jerboas jsou bez výjimky velkooká, neobvykle roztomilá, přímo okouzlující stvoření. Ale na první místo z hlediska kouzla bych dal zakrslého tlustoocasého jerboa – toho samého, který si vymetl noru svým mrkvovým ocasem.
